Tato povídka vznikla jako motivační pro spuštění literární soutěže „Apoštol“ – více o soutěži ZDE

 

Jakub „Zion“ Hejda

ŠKODA RÁNY…

Ále… hovno!“ zaklel agent Bronski, když mu uklouzla noha.

A to doslova,“ uchechtl se jeho parťák. Hlavní stoka pod Luna City byla odpudivé místo. V kuželích světla jejich svítilen byly jasně vidět hnědooranžové splašky pomalu tekoucí kamenným korytem, sliz kanoucí ze zašpiněných stěn i tisíce krys, které se hemžily na úzkém chodníčku, po kterém agenti kráčeli. Zápach byl omračující.

Bronski zlostně dupnul na jednoho obzvlášť vypaseného hlodavce. Ozvalo se vypísknutí a praskání drcených kůstek, pak si agent o srst mrtvolky otřel blátivou hmotu z podrážky. Těžké, nepromokavé pracovní boty ostře kontrastovaly s černými, na míru šitými, obleky.

Bronski znovu zavrávoral a rozzlobeně si strhl sluneční brýle. Cvakot ocelových drápů doprovázející postup agentů jako lusknutím prstů ustal.

Kterej dement vymyslel, že s sebou do podzemí budeme tahat kyberčokla?!“ zasyčel vztekle.

Direktiva 72-13C Druhého oddělení Imperiální tajné služby,“ ozval se nesměle třetí člen týmu. Tedy členka, čerstvá absolventka akademie přidělená k Bronskimu a Somervillovi pouhý týden před touto nepovedenou misí.

Poser se, Arnoldová,“ zavrčel Bronski, aniž se na ni podíval. Palcem promáčkl pravé sklo brýlí a znovu si je nasadil. Vypadal jako nějaký pacient oftalmologie, ale jedna zobrazovací ploška k ovládání kybermastifa bohatě postačovala a alespoň druhým okem viděl, kam šlape. Mechanický pes se po mlčky vydaném povelu dal znovu do pohybu, pole statické elektřiny udržovalo krysy v uctivé vzdálenosti od něj.

 

ŠKODA RÁNY

Bronski si v duchu snad po tisící zrekapituloval, jak se vlastně do téhle situace dostali…

Druhé oddělení Imperiální tajné služby se soustředilo na ochranu osob, nejen členů vlastní korporace, ale každého, kdo byl ochoten zaplatit. Bronski se Somervillem nebyli ti nejlepší agenti, ale svou práci si odvedli, takže když se objevil kontrakt na ochranu postpubertální dcerunky bohatého Kapitolského právníka, volba padla na ně. Spolumajitel právnické kanceláře Rohlmann & Pudds měl obavu o to, co jeho dcera Opuncia dělá ve svém volném čase, nedokázal ale jasně specifikovat, zda má strach z útoku, nebo toho, co by mohla dívka vyvádět. Na poslední chvíli byla na příkaz z vyšších míst dvojice doplněna agentkou Arnoldovou, nováčkem, pro niž to byla první opravdová akce. Někdo se asi domníval, že přítomnost ženského elementu v týmu, navíc věkově mnohem bližšího chráněnému subjektu, než byli oba pánové, práci usnadní.

No, to zrovna nevyšlo. Právnická holka dělala, jako by agenti neexistovali, trávila noci po klubech s partou svých obdivovatelů a falešných kamarádek, takže Bronski i Somerville začali pomalu ztrácet sluch a získávat sociofobii, zejména ze zlaté mládeže Luna City. Ale přesto se jim nepodařilo zabránit tomu, aby dívku několikrát ztratili z dohledu. Pokaždé ji během pár minut našli na záchodcích s některým z jejích uslintaných adorantů, kterému pak kolenem důrazně vysvětlili, že to nebyl dobrý nápad, a vřískající Opuncii odvlekli zpět do rodinného sídla. Dnes to ale bylo jiné.

Dívka zůstala doma s tím, že jí není dobře, a zavřela se ve své ložnici. Když jí ale agenti večer kontrolovali, nikdo se jim neozval. Prorazili si tedy cestu do ložnice, ale postel byla prázdná a nikde nikdo. Všechna okna byla zavřená zevnitř, dveře měli agenti stále na očích, takže tudy odejít nemohla. Zbývala tedy jen odpadní šachta vedoucí ze soukromé koupelny. Po krátké komunikaci s ústředím (a mnoha nadávkách od operačního důstojníka) měli agenti jasno v tom, že musí Opuncii najít dřív, než se její otec vrátí z práce domů. To znamená do ani ne dvou hodin. Dívka nemohla být pryč déle než půl hodiny, protože to si ještě poručila grenadinu, nikdo ale nedokázal říci, jestli utekla sama, nebo byla unesena…

Pane,“ ozvala se Arnoldová a vytrhla ho tak ze vzpomínek, „abychom měli dost času na návrat, zbývá nám padesát pět minut.“

Jo, tak tohle mi právě teď móc pomohlo,“ odfrkl Bronski. Za rychlé chůze hledal ve světle své baterky, přilepeném na stěnu stoky, sebemenší stopu, která by mu pomohla zjistit, co se stalo. Náhle se zarazil, udělal dva kroky zpět a pečlivě studoval oslizlou stěnu. Pak kužel světla obrátil dolů. Přes stovky hlodavců téměř nebylo vidět na kamení, které bylo za ty stovky let jejich nožičkama vyleštěno do hladka. Když se na Bronskiho povel přiblížilo mechanické zvíře agentů, do krys jako když střelí. V okruhu dvou metrů od něj nezůstala jediná.

Pes otočil hlavu na stěnu stoky a Bronski ho nechal provést širokospektrální optický sken. Na levém skle brýlí, které právě zobrazovalo vše, co kybermastif viděl, se brzy ukázaly zamaskované dveře i s ovládáním ukrytým pod nenápadnou nášlapnou cihlou jen o milimetr vyčuhující nad okolí.

Bronski spínač stiskl a… nic se nedělo. Mlaskl, dupl na cihlu a zůstal na ní stát. Asi po patnácti vteřinách se část stěny zasunula trochu vzad a pak do strany. K zemi se při tom snesl dlouhý platinový vlas, na kterém se před tím odrazilo světlo tak, že to upoutalo agentovu pozornost. Docela klika! Za dveřmi klesalo několik schodů do chodby, která byla ve srovnání se stokou jako z jiného světa: po vlhkosti a hnusu ani památky, na stropě – sice v téměř dvacetimetrových rozestupech, ale i tak – svítící lampy a především, krysy i puch zůstaly v hlavním tunelu kanalizace.

Bronski si všiml, že do kamenů po obvodu průchodu je vytesáno znamení Temného apoštola Semaie. Mlčky na něj upozornil ostatní. Když sešel schody, zhasl svou svítilnu, odhodil ji na zem a tasil upravený samopal Aggressor. Oproti běžným zbraním byl lehčí, měl výkonnější kompenzaci zpětného rázu a používal tříštivou munici, která sice byla méně účinná proti pancéřovaným cílům, ale lidem dokázala utrhnout končetinu nebo hlavu. Ostatní následovali jeho příkladu a opatrně se vydali do hlouby kacířského hnízda.

Po několika minutách chůze klikatící se chodbou se do naprostého ticha začaly ozývat industriální zvuky. Zprvu vzdálené a sotva rozeznatelné, ale stále zřetelnější a hlasitější. Dunění, rachot a skřípání, hučení klimatizace a nakonec sborová recitace rouhačských veršů a ječivý hlas přednášející. Bronski mohl i na tu vzdálenost odpřísáhnout, že ten jalový soprán patří Opuncii – nesmazatelně se mu vryl do paměti, když ji tolikrát táhl z klubových záchodků do vozu. Tolik tedy k otázce, zda byla obětí únosu, nebo utekla sama.

Chodba ústila do rozlehlé prostory s vysokým stropem a výklenky ve stěnách, ve kterých hořely nečisté plameny a jako bodové reflektory osvětlovaly vyvýšené pódium na vzdálenějším konci sálu. Na pódiu, široce rozkročena a se vzpaženýma rukama, stála Opuncia. Dlouhé světlé vlasy měla rozpuštěné a do půli těla byla zcela nahá, s výjimkou těžkého náhrdelníku ježícího se hroty ostrými jak břitva. Když ruce svěsila, bylo jí Bronskimu až líto – tak povislá a prázdná ňadra by čekal od někoho alespoň dvakrát tak starého. Push-up podprsenky prostě dokázaly divy. Před ní stál hlouček asi třiceti lidí ve světle zelených hábitech, který po Opuncii opakoval rouhačské žalmy k Apoštolu Semaiovi. Protože většina z nich byla prostovlasá, Bronski rozeznal řadu mladých lidí, se kterými se Opuncia setkávala v nočních klubech a na diskotékách.

Když dokončili recitaci dalšího zpěvu, Opucia třikrát krátce tleskla a s patrným vzrušením v hlase vyštěkla:

A teď mi dovolte, abych mezi nás pozvala vzácného hosta, člověka, který nám všem otevřel oči a dovolil nám naplnit své sny a touhy skrze oddanou službu Temnému apoštolovi Semaiovi… přivítejte našeho mentora, prosím potlesk pro pana G. J. Puddse!“

Srocení pod pódiem začalo tleskat a ozvalo se několik hvizdů. Těžké brokátové závěsy přetažené přes dveře vedoucí do jedné z postranních komor se zvlnily a vyšel z nich urostlý čtyřicátník v dokonale padnoucím dvouřadém obleku tmavě olivové barvy, se zlatou sponou na hedvábné kravatě. Došel k Opuncii a zdviženou dlaní utišil burácející skupinku. Pročísl si světlé, oříškově hnědé vlasy, posunul brýle se stříbrnými obroučky ke kořeni nosu a se širokým úsměvem na tváři se obrátil na své obecenstvo:

Díky, Opuncie… je opravdu skvělé, že se vás tu sešlo tolik.

Samozřejmě si netroufám mluvit za samotného Semaie, ale jsem přesvědčený, že i on sám by byl potěšen tím, jak odhodlaní a skvělí lidé se chystají vstoupit pod jeho korouhev. Můžete si být jistí, že je to to nejlepší rozhodnutí vašeho života. Náš pán dohlédne na to, aby se vám za vaši práci a námahu dostalo přesně takové odměny, po které toužíte. Protože jen on zná vaše tajná přání až do té nejmenší podrobnosti a jen on vám je dokáže splnit!“

Po těch slovech shromáždění propukli v jásot. Pudds seběhl krátké schůdky po straně pódia a byl rázem obklopen dychtivými rádobykacíři, kterým srdečně třásl rukou a poplácával je po ramenou. Agenti celou scénu sledovali z chodby, ukryti za ozdobnými sloupky, tohle už ale Bronski nedokázal snést o moc déle, nastavil proto svůj Aggressor na střelbu jednotlivými ranami, vydal kybermastifovi povel k útoku a sám vykročil z úkrytu se slovy: „Dost už těhle slintů! Sračky horší než v tom kanálu…“

Zdvihl ruku se zbraní a zdánlivě nazdařbůh vypálil. Hlava jednoho z kacířů stojících v zadní řadě explodovala a holá hlava může stojícího před ním zrudla krví. Nejen zabitého, ostré úlomky lebky plešounovi na několika místech hlavy slouply kůži až na kost. Druhá kulka ale rychle ukončila jeho trápení, zaryla se mu mezi lopatky, kde po ní zůstal jen malá dírka se začernalým okrajem. Tělo se skácelo tváří k zemi, když o něj ale v nastalé panice někdo z prchajících zakopl a napůl ho obrátil, bylo vidět, že téměř celá přední část hrudního koše chybí.

Mechanický pes zatím doběhl ke svalnatému blonďákovi s nagelovanými vlasy, který stál na místě jako přikovaný s děsem doširoka rozevřenýma očima. Skočil a celých 350 kilo dopadlo na kacíře, který se okamžitě poroučel k zemi. Při tom řval bolestí, protože mu mastif zlomil klíční kost, pět žeber a pravou nohu v koleni i kotníku. Pak hydraulicky poháněné ocelové čelisti sevřely mužův krk, ozvalo se lupnutí, jako když praskne suchá větev, a křik utichl.

Zatímco všichni mládežníci zmateně pobíhali sem a tam kolem pódia, jediný Pudds stál bez hnutí. Zamračil se, z hrdla se mu vydral řev, ze kterého tuhla krev v žilách, a pak jeho kůže doslova explodovala a odhalila komíhající se černé úpony, ze kterých byl spleten jeho trup i všechny končetiny. Z příšerné hlavy, které dominovaly dvě řady rozeklaných bílých tesáků, si agenty chladně měřila dvojice rudých očí.

Ehe, Koruptor…“ procedil Bronski mezi zuby.

Dvěma rychlými ranami zneškodnil dvojici žen dobíhající ke dveřím ukrytým za závěsy, přepnul zbraň na střelbu dávkou a namířil ji na temnolegijní stvůru. Výstřely splynuly v jediné zadrnčení, ale šlahouny tvořící tělo monstra se bleskově rozpletly a znovu spojily, takže kulky zasáhly jen několik nešťastníků na pódiu. Pak se bytost dala do pohybu, spíš než šla, tak se přelévala směrem k narušitelům.

Á hopla,“ ozval se Somervillův hlas a kovové cvaknutí pojistky granátu. Bronski se instinktivně přikrčil, nad hlavou mu proletěl malý kulový objekt, pak zazněl ohlušující výbuch, znásobený uzavřeným prostorem, a do všech stojících jako rozjetá lokomotiva narazila tlaková vlna.

Bronski se otřeseně zdvihl, v uších mu hučelo a pískalo a z protrženého bubínku tekla krev.

Ty jsi prostě magor,“ utrousil směrem k Somervillovi a zíral na paseku, kterou v sále výbuch zanechal. Všude kolem pódia ležela zkrvavená těla kacířů, poházená jak rozbité hračky. Ti, kdo přežili, skučeli bolestí, potrhaní šrapnelem a dobití tlakovou vlnou. Nikdo neměl dost sil, aby pomohl sám sobě, natož ostatním. V místech, kam granát dopadl a kde v podlaze zela takřka dvoumetrová díra, ležely stovky černých šlahounů. To jediné, co zbylo z Koruptora, kterému granát dopadl přímo pod nohy. Byly roztrhané a vytékala z nich vazká stříbřitá kapalina, která leptala vše, čeho se dotkla, dokonce i kamení podlahy.

Zničehonic se ozval výstřel. Bronski trhl hlavou, až mu odlétly brýle. Jeho tělo se zkroutilo a padlo k zemi. Rychle se kalící, vytřeštěné oči zíraly na Arnoldovou, na levé straně čela měl díru, ze které pomalu vytékal pramínek krve. Na pódiu, zpola zavalena trojicí mrtvých těl, seděla Opuncie. Asi metr vedle ní ležela pistole Voriche. Dívka si levou rukou držela pravé zápěstí, které jí zpětný ráz pistole zlomil, a po tvářích se jí řinuly slzy bolesti.

Arnoldová ztěžka došla k Bronskiho tělu, klekla si a zatlačila mu oči. Pak sáhla po jeho brýlích a cestou k pódiu si je nasadila. Když se zastavila před Opuncií, stál už kybermastif po jejím boku. Tlumeně, jakoby z dálky slyšela, jak Somerville metodicky a nemilosrdně ukončuje svým Aggressorem trápení zraněných kacířů, ale donutila se ten zvuk nevnímat a chladným hlasem pronesla:

Tvůj otec si nás najal, abychom pro něj zjišťovali, jaké má jeho dcera zájmy, co ji baví a co dělá. Když jsi byla mladá, určitě ti najal armádu cizích lidí, aby tě učili a vychovávali. Ale kolik času s tebou strávil on sám? Co tě naučil o tom, jak být dobrý člověk? I za tu cenu, že by ti jednu střelil? Kdyby to totiž udělal, nemuselo to dnes skončit tak, jak to skončí…“

Na ta slova kybermastif rozevřel kovovou tlamu a vykročil k Opuncii. Chybějícím sklem v brýlích bylo vidět, že v koutku oka se Arnoldové leskne slza.

 

 

Text:  Jakub „Zion“ Hejda

Ilustrace: Jakub „Kubamrtvola“ Novotný

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

EnglishDeutschPolskiEspañol
Kalendář akcí