Zima, bláto a všudypřítomné mokro. Pobíhající krysy se ani nedají spočítat. Jedině ty se tu mají dobře. V zákopech se o své padlé dokážeme postarat, ale v zemi nikoho se nedá nic dělat. Nafouklá těla koní a lidí se jen hemžila čím dál většími tělíčky s dlouhými ocásky. A smrad. Ten hrozný smrad, který se dostane všude. Nepomáhají ani masky, ani navlhčené hadry kolem nosu a úst. Ještě před měsícem jsme byli všichni krásně nažehlení, voňaví a čistí. Teď by vojáky roty B, prvního praporu 230. pěšího pluku Husarů nepoznaly ani vlastní matky.

 

Z dáli se ozval ostrý hviz píšťalky. Už zase jdou. Přitiskl jsem se ještě víc do bláta. Na druhé straně země nikoho se mátožně zvedla řada postav. Zablácení Zákopníci v hnědých Imperiálních uniformách a v přilbě se širokým okrajem klopítají bahnem a nemotorně přelézají zátarasy z ostnatého drátu. Pohledem zkontroluji svou četu, jsou nezvykle tiší. I těm největším vtipálkům teď došla řeč. Mlčky tisknou své pušky mezi střílny, zpevněné pytli s pískem, a čekají. Sedmdesát metrů. Připravit. Cítím napětí celého těla. Brzy budou v polovině. Šedesát metrů. Zacílit. Padesát metrů. Pal. Podél linie Husarů se hlasitě rozštěkaly kulomety MG-40. Řada prořídla a Imperiální vojáci zrychlují. Ve vteřině se ke kulometům přidávají i pušky. Lidská vlna zakolísala, ale stále postupuje dál. Už běží. Nohy jim kloužou a mokré bláto se rozstřikuje na všechny strany. Nelítostná smršť kulek si pohrává s lidskými těly, láme je v nepřirozených úhlech a odhazuje stranou. Třicet metrů a k palbě se přidávají i granátomety. Části lidských těl létají vzduchem a útočná vlna se hroutí. Dvacet metrů před linií Husarů Imperiálský nápor ustává. Zbytky Zákopníků hledají úkryty v kráterech a začínají se stahovat. Za několik minut je po všem. Jen nad zemí nikoho se ozývá nářek několika opuštěných raněných. Krysy dostaly čerstvé maso.

 

O několik dní později je řada na nás. Našemu chytrému velení se zdá, že jsme na tomhle plácku už nějak moc dlouho, a chtějí vidět nějaký posun vpřed. Nejraději bychom je tam poslali, ať si tam jdou sami.

Sedíme s mou četou v zázemí na dvoře bývalé hospody, kde si velitel našeho praporu zřídil stanoviště. Je nás tu už většina praporu a čekáme na posily od pancéřového pluku. Někdo si zatím doplňuje náboje do zásobníku, někdo brousí polní lopatku, nebo hrot na přilbě, ale většina po očku sleduje auto zaparkované u hlavní budovy. Giacchio Forza 750, nádherný dvanáctiválec, který má ladné tvary té nejluxusnější limuzíny a zároveň pancíř schopný vydržet zásah z raketometu. Vím to, sám jsem to kdysi zkoušel. Než náš drahý strýček Dimitrij prošustroval celý rodinný majetek, otec jeden měl. Tohle auto má cenu menšího domu v Heimburgu. Nikdo neví, kdy se tu tohle auto objevilo. Ale povídá se, že patří Evě Valmonte, která přijela povzbudit vojáky v tomhle sektoru. Plakáty z jejích filmů se dají najít na každé ubikaci. Především ty, kde je vyobrazená pouze v kratičkých šortkách a maličkém triku, kde jsou plně vidět její neskutečně dlouhé nohy. Za pouhý jediný dotek tohohle divu světa by tu půlka chlapů byla schopna zabít vlastní babičku… nebo strýce.

Nakonec se ale ukazuje, že auto patří plukovníku Wolfemu, který přivezl rozkazy. Wolfe je vůbec divný patron, na důstoníka není zlej. I když je tak trochu magor do toho svého rotačáku. Měl ho s sebou dokonce i teď, když doprovázený naším kapitánem a všemi třemi poručíky vycházel z budovy, si svůj Smrtonosný buben nesl ležérně položený na rameni. U auta se zastavil a prohodil s kapitánem pár posledních slov. Byli moc daleko, takže jsem nemohl pochytit, o čem se bavili. Ale nezdálo se, že by měl kapitán velkou radost. Pak si potřásli rukama, Wolfe hodil kulomet na sedadlo spolujezdce, nasedl, motor zaduněl a Giacchio se pomalu rozjelo. Ono, řídit tohle autíčko je kumšt. Má sice výkonný motor, ale taky váhu menšího tanku, a udržet ho na silnici dá práci. Řídil jsem ho jedinkrát a to mi bylo dvanáct. Vykradli jsme se večer z domu, abychom se jen malinko projeli. Nevyjeli jsme ani na ulici a odnesl to jeden strom a majordomova motorka. Na autě ani škrábanec, ale otec nás zmlátil tak, že jsme tři dny nemohli chodit. Dneska už jsem kus chlapa, ale stejně bych měl asi problémy. A to vůbec nemluvím o jízdě mimo silnici. Zajet s tímhle autem do nezpevněného terénu by znamenalo uvíznout navěky. Pokud byste neměli kliku a okolo by zrovna náhodou nejela lokomotiva, několik traktorů, nebo vyprošťovací tank.

A když je řeč o tancích, naše pancéřové posily do pěti minut dorazily. Dva střední tanky typu JBT „Vlčí dráp“ s radlicemi, opravárenský vůz a dvě obrněná vznášedla Cobra plná granátníků. To je dobrá zpráva, dvacítka těhle specialistů s helmami ve tvaru vlčích hlav se bude hodit. Ale i oni vypadali překvapeně, když se na cestě objevilo ještě další vozidlo. Dvojice obrovských pásů, radlice schopná kácet stoleté duby, hora oceli, z níž se na každou stranu ježily hlavně děl a velkorážních kulometů – Grizzly. O tomle drobečkovi jsem zatím pouze slyšel, ale na vlastní oči jsem ho neviděl. A teď jsem nevěděl, co si o té příšeře myslet. Co tu vůbec dělají? Na tohle jsme měli malou prioritu. Že by o nás mělo velení takovou starost? Potěšilo mě, že náš kapitán vypadal zaraženě podobně jako já. Sundal si čepici a rukou si mnul temeno hlavy a čekal, dokud ta obluda nedojela až k nám. Se zasyčením se zastavila a z poklopu vykoukla umouněná hlava velitele tanku. Po chvíli vyšlo najevo, že k nám vůbec nepatří. Jeli právě z týlu na jiný úsek fronty, když se jim začal přehřívat motor, a proto potřebují využít opravárenské vozidlo našich Dragounů. Tolik ke starostem našeho velení o nás.

 

Náš útok začal s rozedněním. Plížili jsme se bahnem a nasazenými plynovými maskami ryli brázdy v půdě. Připomnělo mi to pohled na zemědělce, jak orají pole. Ne, že by zrovna tady ještě někdy něco rostlo.

Oproti zvyklostem jsme nezačali dělostřeleckou přípravou, ale hezky tiše jsme se plazili vpřed. Když jsme byli 30 metrů od pozice nepřítele, zastavil jsem se a rukou dal znamení i svému mužstvu. Zkontroloval jsem hodinky. Dvě minuty. Ležel jsem na zádech v kráteru vyhloubeném dělostřeleckou palbou a rozhlížel se po svém oddílu. Dvacet čtyři nelidských masek opětovalo můj pohled. Potěšilo mě, že jsem nikomu nemusel připomínat, aby si ji nasadil. Za chvíli by už bylo pozdě.

 

S hlasitou ranou nad Imperiálními zákopy vybuchly dělostřelecké granáty. Z nich se vzápětí začal valit žlutošedý plyn, který se rychle šířil po okolí. Za námi se ozval zvuk burácejících tankových motorů, jak se oba JBT vyhouply do země nikoho.

Vymrštil jsem se na nohy. „Jdeme, jdeme, jdeme!“ ječel jsem a poháněl svoje muže. V jedné ruce granát, ve druhé útočnou pušku jsme běželi, co nám síly stačily. Zákopníky jsme překvapili tak, že začali střílet až na deset metrů. Hodili jsme granáty do jejich zákopů a, sotva vybuchly, skočili jsme tam sami. Zatím šlo vše až nečekaně hladce. V několika minutách jsme dobyli jejich první dvě linie zákopů. Bojovali jsme granáty, noži i polními lopatkami. Vraždili jsme nebohé Zákopníky na potkání. Neměli jsme slitování. Jeden každý z nás byl od hlavy k patám pokrytý nechutnou směsí bláta a krve.

V poledne jsme byli za jejich poslední obrannou linií a naše oba JBT i s Cobrami vyjely vpřed, do otevřeného prostoru, pronásledovat prchající Imperiální síly, následovány rotami A a C. My jsme zatím dostali za úkol obsadit jejich velitelství a zlikvidovat poslední místo odporu – malý dům na úpatí kopce. To dostala za úkol třetí četa, zatímco velitelská četa s poručíkem prohledávala budovu, kde dříve bylo Zákopnické velitelství. To znamenalo jediné, moje četa měla volno. Konečně jsme si mohli chvíli vydechnout, sundat masky a na chvíli se posadit na trávu. Namočil jsem si šátek do vody a otíral si krk a obličej. Maska je věc, která vás v boji udrží naživu, ale to neznamená, že ji musím milovat.

Seržo?“ ozvalo se vedle mě. Otočil jsem hlavu a uviděl svobodníka Geisslera, který mi podával nějaké desky. „Co to je?“ zeptal jsem se nepříliš nadšeně.

Nějaké rozkazy, co jsme našli v jednom z bunkrů. Říkal jsem si, že byste to asi chtěl vidět.“

S pozvdechem jsem se natáhl, vzal si od něj dokumenty a začetl se do nich. Po chvíli jsem překvapeně zvedl obočí.

Poručík je pořád v tom baráku?“

Co já vím, tak jo, seržo.“

Vstal jsem a s papíry v ruce vyrazil za poručíkem. Tak proto byl odpor tak slabý, kdybychom věděli, že už předtím byla velká část sil odvelena… Výbuch mě srazil na zem. V uších mi zvonilo a hlava brněla. Snažil jsem se ji protřepat, abych se toho pocitu zbavil, ale marně. Zmateně jsem se rozhlédl.

Z budovy, kde dřív bylo velitelství Imperiálního pluku, šlehaly plameny a všude okolo se svíjeli muži velitelské čety. Popadl jsem jednoho z nich za rameno a snažil jsem se promluvit. Na druhý pokus se mi to podařilo.

Kde je poručík?“ Třesoucí se rukou ukázal na zbytky domu. Zatraceně.

A starší seržant?“ Znova stejné gesto. Před očima se mi zatmělo. To nemůže být pravda. Rychle jsem uvažoval. Ti zabarikádovaní blbouni by si mohli myslet, že nás dostali všechny. Shromáždil jsem svou četu a poslal ji podpořit třetí četu při obléhání. Ten barák se zatím ukázal nad naše síly. Požádal jsem radši na velitelství praporu o ženijní mužstvo s plamenometem. Bez něj bych jen zbytečně plýtval chlapy. A sám jsem se zatím snažil dát dohromady přeživší z první čety. Snažil jsem se také spojit s naším kapitánem, ale marně. Rovnou jsem také raději nahlásil nález dokumentů. Spojovatel na velitelství pluku potvrdil příjem, ale nepůsobil dojmem, že by ho to moc zajímalo.

 

Večer jsme strávili stále na stejném místě. Nebylo to dvakrát veselé. Z osmdesáti chlapů zbylo pětačtyřicet bojeschopných a dvanáct raněných. Poručík ani starší seržant to bohužel nepřežili. Ustupující Imperiální síly stihly ještě své velitelství zaminovat. Vůbec jsem nemohl pochopit, jak to mohl starší seržant Samjonov přehlédnout. Zkušeností s tím měl přece spousty. A do toho ještě ten druhý barák. Podle našich odhadů v něm zbyla zabarikádovaná dvě mužstva Zákopníků, tedy skoro celá četa. Otázka byla, co s nimi. Měli jsme nad nimi jasnou převahu, ale bez plamenometu je odtamtud nevykouříme. My nemohli dovnitř a oni nemohli ven.

Zbytkem kafe z hrnku jsem zalil oheň. Ráno bývá moudřejší večera.

 

Ráno jsem se moudřejší vůbec necítil. Spíš naopak. Tak jsem se radši pustil do práce. Zorganizoval jsem odnos raněných do našeho týlu. A přitom se mi podařilo zjistit, že Grizzly právě dokončil opravu, ale ještě neodjel. Protože mi bylo jasné, že už někde dávno měl být a přes oficiální místa by to neprošlo, obětoval jsem bednu šnapsu z vlastních zásob a dohodl se s velitelem tanku napřímo. Ten to u svých nahoře vykázal jako zkušební jízdu, ale ve skutečnosti zajel až k naší pozici. Dvě protúrování motoru stačila a z okna se vyhoupa bílá košile přivázaná ke klacku. To by bylo.

Na naše velitelství jsem mohl poslat sedmnáct zabalených dárečků a jednoho NCO dárečka speciála. Když jsem sledoval, jak odcházejí, trochu jsem jim záviděl. Pro tyhle už válka skončila.

Posádka Grizzlyho nám poté vesele zamávala a zmizela pryč. Zůstali jsme sami ve zbytcích bývalého Imperiálního opevnění. Slunce svítilo a nikdo po nás nestřílel. Svět byl fajn. Přesně čtyři hodiny a patnáct minut. Pak se vrátil kapitán se zbytkem praporu.

 

Jak se později vysvětlilo, v týlu Imperiálních jednotek se vylodily síly Černé legie. Imperiálci se ocitli sevření ze dvou stran a jejich poslední útok byl vlastně zoufalý pokus prorazit ven. Když nevyšel, odveleli většinu zbylých jednotek bojovat proti Černé legii. Bohužel to nepomohlo a síly nemrtvých prorazily. A právě v ten den prorazily i naše síly na druhé straně. A náš kapitán tak místo spanilé jízdy do nepřátelského týla narazil na velmi ošklivé překvapení.

 

Z obou rot nezbylo ani dost mužů na dvě čety. Kdo mohl, vezl se na kapotách obou tanků, ošklivě poničených ohněm a výbuchy. V dáli za nimi se černaly hordy vřeštících Legionářů. A mezi nimi procházeli jako obři obrovští Nefarité a bičovali kohokoli, kdo se jen trochu zpozdil. Vypadalo to, jako by té záplavě nebyl nikde konec.

 

Vstal jsem a nabil granátomet podvěšený u mé útočné pušky. Otočil jsem se ke zbytku roty B. Vlastně teď už k mojí rotě.

Tak, panstvo, vztyk. Zákopy máme, nepřítele taky, co víc si ještě přát? Čeká nás další krásný den na Venuši.“

*SUBJEKT: VIKTORIA FIREFLY*

*VĚK: 32 LET*

*HODNOST: ČETAŘ*

*SLUŽEBNÍ ZAŘAZENÍ: STARŠÍ STŘELEC 3. ČETY 2. ROTY 33. PRŮZKUMNÉHO PRAPORU 3. BRIGÁDY SPECIÁLNÍCH SIL, IMPERIÁL*

Automatický MED-droid se s tichým zabzučením přesunul od obrazovky směrem k chromovanému lůžku uprostřed vykachličkované místnosti osvětlené zářivkami, v jejíž podlaze byl jediný krytý otvor. Zkontroloval hodnoty, které ukazoval monitor, a upravil dávkování medikace, kapající z infuzních vaků. Na lůžku ležela žena zakrytá bílým prostěradlem, v obličeji uvolněný výraz těch, kteří po dlouhé námaze konečně mohou spát, a tiše oddychovala. Droid automaticky odeslal hlášení po bezdrátové lince a přesunul se ke stěně, kde se napojil na dobíjecí stanici. Klimatizace tiše šeptala a v místnosti bylo příjemných 23 stupňů a ideální vlhkost.

Ozvalo se zapípání čidla čtečky magnetického pásku a automatické dveře se se zašuměním odsunuly stranou. Vešla drobná žena s černými vlasy staženými do přísného drdolu, v lékařském plášti, s interkomem nasazeným na pravém uchu. Nosila hranaté jednoduché brýle a pod pláštěm měla strohé pracovní oblečení a vysoké gumové boty. Na kapse pláště se jí blýskal štítek se jmenovkou.

Doktor Diana 3564, neoklon,“ ohlásila žena svoje jméno a zařazení a nezaujatým pohledem přelétla místnost, která se nijak nelišila od podobných v celém komplexu. Malinko jí cuklo levé oko, když zavadila o postavu na lůžku uprostřed, ale hned zase pokračovala dál a předala pokyny dvěma Chasseurům v bílých uniformách, kteří ji doprovázeli.

Po dobu pobytu v této místnosti přecházíte plně pod moje velení. Nebudete dělat nic, dokud nedostanete můj výslovný pokyn. Nebudete zasahovat do výslechu zajatce a na můj pokyn budete provádět potřebné úkony v nutném rozsahu. Z důvodu nutného utajení nyní oba dočasně odpojíte svoje komunikační a zaznamenávací zařízení. Aktuální čas je 22:46 aproximovaného lunárního času, předpokládané ukončení výslechu je 23:46. Vyžádejte provedení kontroly v 23:47 a odpojte se.“

Oba vojáci provedli sérii úprav na svých předloketních počítačích, odeslali automatizované hlášení a odhlásili se ze sítě. Žena mezitím přešla místnost a provedla nějaké úpravy na monitoru vedle dobíjecí stanice MED-droida. Pak se přihlásila k počítači ležícímu na naleštěném stole a do zdířky zasunula osobní komunikační linku. Zadala vstupní data.

Probuďte zajatce,“ promluvila k droidovi, který ihned přešel do aktivního režimu a provedl potřebná opatření. Žena na lůžku s cuknutím otevřela rudě podlité oči. Droid jí z obličeje sejmul kyslíkovou masku. Kolem nosu a úst byla do červena otlačená.

K-kde to jsem?“ pokusila se ležící žena zmateně rozhlédnout po místnosti, ale důmyslná konstrukce zamezovala jakémukoli jejímu pohybu. Zornice se jí nervozitou rozšířily a na čele vyrazilo několik kapiček potu.

Jste ve vědeckém výzkumném zařízení korporace Cybertronic číslo 185 na Marsu. Což samozřejmě víte. Nemusíte na nás hrát obluzené vědomí, náš droid vám podal léky, které vás přivedly ihned k plnému vědomí. Také víme, že máte důkladné znalosti prostor, kde se nyní nacházíte, a mnohé jiné, které ale již nevyužijete. Nyní budete podrobena výslechu, a když budete spolupracovat, váš konec přijde stejně bezbolestně, jako proběhlo vaše probuzení. Nyní mi odpovězte, jestli jste plně porozumněla tomu, co jsem vám řekla.“

Žena upevněná na lůžku mrkla a odpověděla: „Ano.“ Měla zářivě zelené oči, které nyní ztvrdly, jako by zmatek minulých chvil prožíval úplně jiný člověk. Toto byly oči profesionála.

Výborně. Známe vaše služební zařazení a byla jste zajata při pokusu proniknout do výzkumného komplexu v době nutné odstávky ventilační šachty 6. Naštěstí vaši polohu nahlásil jediný servisní robot, který nebyl vypnut EM pulsem z vaší zbraně. Co nyní chceme vědět, je nasnadě. Bylo vaším cílem provést v komplexu sabotážní akci před hlavním útokem Imperiálních sil, nebo jste měla zajistit některá důvěrná data?“

Nepovím vám nic, vy studená nádhero!“

200 Joulů, prosím.“

Ženě na stole všude po těle vystouply žíly, oči se jí nepřirozeně roztáhly a z křičících úst vyletělo několik chumáčů zpěněných slin. Prohnula by se křečí v zádech, pokud by nebyla tak dobře připevněna k podložce. Když bolest odezněla, těkala nezvózně očima zalitýma slzami po místnosti a mělce oddechovala.

Dobrá, takže zopakuji svoji otázku,“ pokračovala doktorka nevzrušeně, zatímco něco prováděla na počítači. Na vyslýchanou se skoro ani nepodívala. Vypadalo to, že ji ani moc nezajímá.

Jaký byl cíl vaší mise?“

Data. Šlo o data.“

Aha, takže se někam dostáváme. Bude nutné podávat vám další drogy, nebo už budete spolupracovat, Viktorie?“ odvětila žena u monitoru a dál něco psala. Pokynem jedné ruky přivolala Chasseura vpravo ode dveří, něco mu na monitoru ukázala, on v odpověď cosi tiše zamumlal, otočil se a dveřmi opustil místnost. Doktorka se otočila v křesle čelem k zajatkyni.

Něco mi říká, že máte ráda čerstvé květiny. Na třetím podlaží máme krásnou zahradu…“

Náhlá změna tématu vyvolala na tváři přítomného vojáka trochu nechápavý výraz, ale nedostal žádný přímý pokyn, takže dál nehnutě stál vedle dveří a jen rozčarovaně zakroutil hlavou.

Přes tvář zajatkyně se mihnulo cosi jako krátký záškub, ale hned to zase bylo to tam. Zavřela oči a skrze zaťaté zuby odvětila: „Ano, nejradši mám chryzantémy. Ty ohnivě žluté.“

Určitě si najdeme chvilku na pěknou společnou procházku,“ odpověděla s úsměvem žena v plášti a otočila se na křesle zpět k monitoru.

Takže, zpátky k tématu. Jaký byl cíl vaší mise?“

Data, víc nevím. Měla jsem se tady setkat s kontaktem.“

Doktorka pozvedla zaujatě obočí a něco zase napsala do počítače.

Víte, jak se váš kontakt jmenoval? Nezkoušejte lhát, nebo se dozvíte, co všechno dalšího tyhle mašinky umí…“

Nevím, dostala jsem jen jeho krycí označení.“

Zajímavé. A to je?“

A37BH46854“

Děláte si ze mě legraci?“ prudce se na sedadle nadzvedla doktorka a vrhla rozpálený pohled přes rameno. Ani v té chvíli nepřestala cosi psát do počítače.

Zopakujte to!“

A37BH46854,“ vzlykla žena na stole a po tvářích se jí koulely slzy, jak se snažila zarazit nekontrolované vzlykání.

A37BH46854, je to A37BH46854…!“ a její hlas se zlomil a propukla v hlasitý, vyděšený pláč. Doktorka zmáčkla poslední tlačítko na klávesnici, nakvašeně vytrhla osobní komunikační linku ze zdířky a prudce vstala.

Hej, ty! Na chvíli si odběhnu pro něco na pití. Ty tady na ni zatím dohlédni. Med-drone: Kalii iodati 50 mg, Pethidinu 1 ampuli, Carvediloli 100 mg v rychlé infuzi, ať se dáma trochu uklidní. Za 5 minut jsem zpět,“ rychlým krokem prosvištěla místností, čipovou kartou si otevřela a vyšla ven. Žena na lůžku se pokoušel zastavit příval slz a mezi zuby drtila narůstající strach, zatímco nemyslící přístroj dávkoval do infuzní lahve koktejl léků, který našel ve své osobní databázi. Narychlo provedené úpravy zamezily tomu, aby automaticky hlásil, že tato kombinace léků je smrtelná a zda si je odpovědná osoba jista, že chce léky podat.

***

Kódové označení mise: Kukačka 66

Status: Úspěšně dokončeno

Report: Po měsíci úspěšné infiltrace mezi personál Cybertronické výzkumné stanice jako jeden z neoklonů se rotmistru Jane Bowen podařilo extrahovat z hlavního počítače data o probíhajícím tajném výzkumu nové generace teleportačních zařízení používaných Obrněnými chasseury. Data byla úspěšně dopravena na velitelství 3. brigády speciálních sil a dále postoupena vědecko-výzkumnému oddělení. Neocenitelnou službu v průběhu mise poskytla četař Viktoria Firefly, když přes bezpečnostní systémy pronesla kód aktivující krátkodobě působící virus dříve nahraný do hlavního počítače stanice. Četař Firefly bohužel byla ztracena v průběhu mise. Rodina bude vyrozumněna o jejím úmrtí po uplynutí 6 měsíců.

EnglishDeutschPolskiEspañol

Kalendář akcí