I opened my eyes and looked at the clock placed on night table next to my uncomfortable bed. It was already morning, just few minutes before I have to get up anyway. I gazed at ceiling of my small cell and watched, as a tiny black spider wrapped the remains of his last victim.

Meanwhile, somebody was knocking on the door and said loudly:

„Sir Inquisitor? “

I opened the door and looked at the Mishima crewman dressed in blue uniform with bright Mishima flag on his right shoulder.

„Anything new today?“ I said being still half asleep.

„Yes, sir. Captain Taruma wants to see you at the command bridge.“ replied crewman.

I stared at him with the hope that something in his look will gives me hint about what is happening. But the crewman look was as hard as a rock without any evidence of disturbance. I packed my things and got on the bridge few minutes later.

„You wanted to see me, captain Taruma?“ I asked the captain in well-ironed uniform.

„Yes, sir. The supply ship is approaching our position. So I thought, you could be interested.“ Said the captain in a low commanding voice, trained by years of service.

„Well, you were right. I am excited for every change in my ordinary day, Captain. Let’s take a look at what they are bringing to us.“ I replied hastily.

After fifteen minutes we were waiting for connection with the supply ship at the docking area. I was surprised after seeing people coming from the landed ship which were definitely not Mishima soldiers.

They were only two of them. First one was huge and well muscled. He wore studded leather armour with a red cloak painted with capitol sign and he held enormous minigun in his right hand. The second guy was apparently smaller than the first one. He wore a black leather armour with big shoulder parts painted with cartel sign. A huge bastard sword was hanging at his back. I looked on the Mishima captain and I saw the shine in his eyes. That bastard. He knew it all the time that the plans for the supply ship were changed. He didn`t notice me on purpose. I should keep an eye on him.

„How it may happen that you guys come with our supplies? And by the hell, who you are?“ I ask the approaching man.

„Well, I am Henry J. Bob and I am driving this nice piece of metal.“ says the bigger one.

„This is my close colleague Frank D. Wilson. I thought that Captain already informed you. There were some accidents with fuel in the shipyard. Plenty of ships were grounded and we had to take a way around. We received an order to pick up your supplies and put them on our beauty. Isn’t she nice, lads?“ continued the bigger guy while tapping on the wall of the spaceship.

„Well, this is a new one, specially designed for us, doomtroopers.“. He merrily looked at his colleague. The smaller guy took out a big cigar from his pocket and started to smoke.

How I hate these doomtroopers. They always act like they own the world, while we are only small worms. They always point out that they have some extraordinary gear, or equipment. And now, one of them is saucily smoking in front of me the biggest cigar I have ever seen. I have roughly seen a cigar last few months, because smoking on Mishima ship is of course prohibited. How dare he are.

You heard it Captain, get your man to pick up the supplies.” I replied.

Captain nodded and released the orders to his crew. I have seen enough, so I dismissed myself into my cabin.

In few days things on the ship got back to normal. I laid on my bed prepared for a nap, but alarm squeaked loudly through the whole spaceship. I released few curses, put my uniform on and quickly approached the command bridge.

What’s going on here?” I hastily asked the Captain Taruma.

It looks that one of our control beacon on a Charon’s surface detected something strange. We are not sure what it is. So, we will send and exploiter team to analyse it. Do you want to join them sir?” he glanced at me with his typical emotionless look.

Of course I will.” I replied.

In less than an hour I was crammed with other ten Mishima soldiers in a transport ship, which brought us on a surface of the Charon. In few minutes after landing, one of Mishima soldier called through transmitter, since he probably found the source of the strange signal. We all moved into his position and observe some small black device, which was hidden beneath the rock pile.

No doubt, it’s some black symmetry, sir” nodded Mishima squad commander.

I am not blind, chump. I can also recognize that it is a sort of switcher” I replied.

The Mishima mechanic tried to operate the device, but he was completely unsuccessful. Than it came into my mind, that it was actually hidden beneath rocks. It was maybe not designed to be manipulated with hands. I soothed myself, concentrated, touching the end sequences in my mind. I called the art of a manipulation and sent a strong message to this device. I was amazed how clearly this idea works.

A boulder next to our position moved to the side with soft noise and we saw cave opening. The whole squad entered the cave. After entering, the boulder doors shut down behind us automatically. In few seconds, the inner spaces were filled with an unknown gas and we felt our weights being increased due to the artificial magnetic field. Our sensors notified us that the atmosphere inside the cave was breathable. After several minutes of searching, we found a huge room filled by crates and shelves.

Nothing special. Just common things, if you want to repair your gear” I nodded to the squad commander.

Than a loud scream cut off the silence in the cave. We seeked for the source of the scream.

There were heretics, mutants, necromutants…. all of them coming from various passages and corridors. Everybody got their guns loaded and ready. In a second, the squeaking of automatic weapons broke the sound of mumbling mutants. From beginning, we thought it will be quickly and easily done.

Our firepower was unbeatable.

Unfortunately, with time, we became exhausted, some weapons were jammed, while the forces of dark legion were endless.

Form the tight formation! We need to breakthrough to reach the exit, before we are overwhelmed by them” ordered the squad commander. The tight formation was formed with incredible speed and in such skilful manner, as it was something that all Mishima guys were born with.

The formation provided a very small place for me, and I felt uncomfortable in it. The formation continuously moved. However, I needed several stops to aim and reload my AC-40. After some time I have realized, that I was running late in this tight formation, which now stood few steps behind me. Just few tiny steps….. Then a mutant fired at the ceiling and huge amount of stones fell on us. We were still able to see each other.

Please, do not keep me here, stop the formation and help me out of here” I authoritatively yelled into transmitter, as the enemies were approaching.

Whole Mishima squad looked at me, like I was a ghost.

Hey, it will be an honour, to take me out of here!” I screamed and shot the closest mutant in head at the same time.

Honour sir? You did not know, that only Ronins were going on such missions? We already lost our honour sir, now we want to save our asses.” replied the squad commander.

Ronins disappeared from my view and I felt alone there.

Really? Alone?

Did I forgot on something? I turn over, but it was too late. Only thing that I saw was the big metal object coming to my face.


Everything is black.

Is it Death?

Some people say that light should is waiting on you in the blackness. But here is nothing.

And I feel something. Damned, I feel terrible pain around entire body. And, I cannot move, it’s strange. So this is hell?

In a moment my eyes were flooded by incoming light. For my surprise I heard same silky voice speaking:

So my little Inquisitor is waking up. Nice. Now, my small experiment should begin. Did you already heard about me, my little sweaty?”

A womanly face was summoned in front of my eyes. It contained evil yellow eyes, blue hair, purple lips and few small horns. I have already seen this face. Yes. The former brotherhood Valkyria and now, the lady Golgotha personally.

I felt like my skin became pale, bloodless. It was she, who was famous for extra cruelty on prisoners. I thought, as a brotherhood man, that she will prepare something very special for me.

My world was shaken in agony.

I felt how I am falling into darkness again.

I felt like grenade exploded in my head. What? grenade? I think I heard grenade. I concentrated on the reality and woke up from unconsciousness.

Humans, here? In my place? How many, …We need to pack our lab now, and run out of here.” I heard the shreds of conversation.

Yes…. him“

„Kill him in front of the eyes of incomers.”

I heard the judgement of death. I prayed to all the Gods, which I ever heard of.

The screams, explosions and sounds of emptied ammunition shells come to my ears.

The fight got closer. But fight here? Where Golgotha is present? It must be some ridiculous army to attack Golgotha in her dwelling. Who is so stupid to do this? And then I knew…

The necromutant behind me exploded in a burst of the minigun lead. The minigun is not a precise weapon, so I felt like the bullets shave my chest. But amazingly, I was unharmed. The huge guy with red cloak accompanied by smaller guy with sword in his hand comes to my view. They came closer and untied my leather chains.

You just come here to save me? Doomtroopers, I do not believe this! ”

„I thought, you were just a bunch of jerks“ I speak in amazement.

„Well, to be honest” reply the big one, looking on his friend and continued:

We were voting about leaving you here. Your rescue won just 2 to 1 voices from the extra voice coming from my minigun inpatient of dark legion blood. Anyway, let’s get quickly out of here, before they realise there are only three of us!”.


I still do not know whether he made a joke, or their voting was real. Nevertheless from that moment I have realized, that courage and honour is not privilege only of Mishima.

RPG Models – Corporate Agents

Protože momentálně není dostatek času na sepsání nějaké byť jen lehké recenze produktu, rozhodl jsem se uveřejnit alespoň fotky. Konečně u unpackingu jde především a hlavně o obsah blisteru , fotky jsu tak víc než tisíc slov. Názor si jistě každý umí udělat sám.

Continue reading

RPG Models – Imperial Set

Protože momentálně není dostatek času na sepsání nějaké byť jen lehké recenze produktu, rozhodl jsem se uveřejnit alespoň fotky. Konečně u unpackingu jde především a hlavně o obsah blisteru , fotky jsu tak víc než tisíc slov. Názor si jistě každý umí udělat sám.

Continue reading

RPG Models – Brotherhood Set

Protože momentálně není dostatek času na sepsání nějaké byť jen lehké recenze produktu, rozhodl jsem se uveřejnit alespoň fotky. Konečně u unpackingu jde především a hlavně o obsah blisteru , fotky jsu tak víc než tisíc slov. Názor si jistě každý umí udělat sám.

Continue reading

RPG Models – Bauhaus Set

Protože momentálně není dostatek času na sepsání nějaké byť jen lehké recenze produktu, rozhodl jsem se uveřejnit alespoň fotky. Konečně u unpackingu jde především a hlavně o obsah blisteru , fotky jsu tak víc než tisíc slov. Názor si jistě každý umí udělat sám.

Continue reading


Rámcové téma viz výše (Doomtrooper), jak se ho každý autor zhostí a uchopí ho, je zcela na něm
každou práci opatřete úderným názvem (zejména pro rozlišovací účely)



Minimálně 1000 slov (cca 2 stránky A4), horní hranice stanovena není (doporučení je cca 3000 slov/6 stránek A4, pro hodnocení to ale není nikterak rozhodující)



Z chyb gramatických, překlepů, či interpunkčních si nedělejte hlavu, to snad zredigujeme; do stylistiky vám ale rozhodně nikdo zasahovat nebude



neděle 15. 11 2015
práce samozřejmě můžete (a budu vám vděčen) zasílat dříve, na e-mailovou adresu trottle@centrum.cz



cca od 20. 11 budou práce vyvěšené na www.wzr.cz, ve stejné době se na serveru Hofyland.cz v klubu Warzone objeví anketa, ve které budete moci prostřednictvím anonymního hlasování zvolit vítěze soutěže; každý bude moci hlasovat pro tři povídky, které ho nejvíc oslovily (je možné hlasovat pro méně než tři, v opačném případě jsou ale všechny hlasy daného ID neplatné)
konec hlasování a vyhlášení vítěze proběhne 29. 11 2015



model Imperiálního Doomtroopera
plus další ceny (i pro další místa) od Piece of Terrain

Ve hře (podle zájmu) je také vydání všech povídek, coby suvenýru 🙂

(Ze zápisků poskoka velícího důstojníka, který nestíhal shánět chlast pro svého velitele.)

V předních liniích kolem nové Prahy, kde sváděl boj dvě stě devadesátý prapor Husarů s Kybertronikem. Nějakou dobu před tím než převzala velení Angelika Drachen svým obvyklým způsobem. (Zastřelením velitele praporu.)

Tou dobou v zákopech byla moc špatná nálada. Neboť velitel praporu Lelek hrající si na strategického génia byl totální trotl. A z velících důstojníků v zákopech na této linii zbyl pouze podporučík, který byl neustále v lihu, a rotný Kedar.

V této části bojiště se však nacházel horší nepřítel než Kybertronik. A tím byla Citadela nemrtvých, která sužovala obě bojující strany.

Po velice špatných zkušenostech s nemrtváky přišel Kedar s nápadem, který byl víc sebevražedný než cokoli jiného, a všude rozkřikoval:

Spojme se na chvíli s Kybertronikem a společně zničíme Černou citadelu.“

Já jsem mu radil, ať je zticha. Jakmile velitel trochu vystřízliví, určitě ho nechá za takové rouhání popravit. On mi však odpověděl, že na vystřízlivění velitele čeká a hned mu svůj plán půjde navrhnout a raději se nechá zastřelit od něj než od Angeliky. A my jsme všichni věděli, že má Angeliku v lásce, neboť o ní neustále mluví a tajně si prohlíží její fotky. Dlouho jsme nevěděli, kde je vzal, až se mi podařilo u velitele v papírech zjistit, že před tím, než k nám byl převelen, se nějakým způsobem dostal Angelice do komnat, kde si ji nejspíš vyfotil. Byl však chycen, příkladně potrestán bičováním, degradován a převelen k nám do první linie.

Stalo se však nemožné! Velitel opravdu druhý den trošku vystřízlivěl, že i začal vnímat okolní svět. Jestli to nebylo tím, že jsem mu zašantročil všechen chlast.

Kedar se hned chopil příležitosti a se slovy: „Smrťo, pojď!“ vtrhl veliteli do bunkru. Ze všech nadávek a podivných slov, která velitel vyplodil ze svých úst – dá-li se to nazývat ústy, nám byla srozumitelné jen ta, že Kedara nechá rozsekat, rozčtvrtit a roztrhnout jak hada.

Křičel: „Co si o sobě myslíš, ty zkrachovalej šlechticu?“

Po chvíli vyšel Kedar z bunkru až kupodivu klidný, vůbec nemluvil, i když bylo na něm znát, že to v něm jen vře. Jen oči se mu divně blýskaly. Sebral mi nachystanou flašku pro velitele a zalezl si někde do kouta. Zbytek dne a večera už jsme ho neviděli. Ráno, když jsem šel pro svého velitele, jsem ho našel sedět u stolu s rukama v kapsách a v záklonu. Na první pohled se zdálo, že se udusil svými vlastními zvratky.

Okamžitě jsem vyběhl ven a začal jsem se shánět po doktorovi. A jak jsem se vracel, narazil jsem na Kedara a ten řekl, že si myslí, že doktor není potřeba, ale jestli chci, ať ho klidně zavolám. Doktor byl otrlý chlap a po zběžném ohledání úst řekl, že se velitel opravdu zadusil. Divil se, že to tak dlouho vydržel, žít při takovém množství chlastu. A běžel zpět do ošetřovny, neboť tam bylo mnoho vojáků, kteří potřebovali jeho pomoc po ranním odstřelování.

Kedar se v tu chvíli stal nejvyšším velícím v této odlehlé části bojiště. Nařídil velitele pohřbít a pak, že uskutečníme jeho plán. Při přenosu velitele do hrobu se mi zdály jeho prsty podivně pokroucené, jako kdyby je někdo pomačkal v soukolí, a při úklidu bunkru jsem našel na stole špatně utřenou zaschlou krev. Bylo mi jasné, že velitelův odchod ze světa nebyl moc dobrovolný, ale v tuto chvíli jsme se nacházeli v takových sračkách, že to nebylo podstatné. Neboť nás podle mých obav čekaly daleko horší věci, protože podle průzkumu se na nás chystá zaútočit Kybertronik. A s jistotou nemrtváci na tento okamžik čekají a pak se na nás vrhnou, aby nás předělali. (Jak nechutné při pomyšlení, že mi uhnije a upadne pinďour.)

Tak jsme se sešli u výstupu ze zákopu: já se židlí a stolkem, praporečník s praporem a druhou židlí a Kedar nastrojen do velitelova malého slavnostního kabátu, opásaného jeho šavlí, s úsměvem a slovy: „Stejně by mi to velitel dal.“

Kedar zavelel: „Toš pome, ogaři!“ a naše podivná trojice vyrazila ze zákopu ven. Vůbec netuším, jaký byl na nás pohled.

Bylo to strašné. Připadal jsem si jak prase jdoucí na porážku. Kybertronici z toho byli tak ohromeni, že po nás ani nevystřelili. Doprostřed rozbombardovaného pole jsme rozložili stolek a dvě židličky, Kedar vytasil z kabátce flašku slivovice, dvě štamprlata a pohodlně se usadil do židle. Chvíli se nedělo nic. A když už jsme byli tak nervózní, že jsem strachy málem ucvrnkával, tak se na druhé straně vynořily také tři osoby s vlajkou a kráčely k nám.

Jako první šel krásně upravený a nablýskaný velitel. Už z dálky bylo vidět, jak mu implantáty dodávají sebevědomí. Pak šlo něco neidentifikovatelného, co neslo vlajku. A jako třetí šel divný tvor s velkou hlavou, asi nějaký myslitel. Jakmile dorazili k nám, velitel, který jako jediný ještě trochu vypadal jako člověk, nahodil takový výraz tváře, jako že co si ti vymatlanci z Bauhausu o sobě myslí, asi jdou škemrat o milost.

V tu chvíli se Kedar vymrštil, div že židle nespadla. Zasalutoval. Řekl veliteli, ať se posadí. Bez ptaní nalil dvě štamprle a vybalil na něj svůj plán, aniž by ho pustil ke slovu. Pak do sebe obrátil obě štamprle, se slovy: „Pro tebe je to škoda.“ A nalil si znovu. Tak vytřeštěné oči, jaké jsem u nich viděl, nemá ani bék po první ráně.

Ten s tou obrovskou hlavou náhle položil ruku na velitelovo rameno. Velitel si stoupl a začali odcházet ke svým liniím. Celou cestu bylo vidět, jak mezi sebou debatují.

Kedar řekl: „Klidně si někde sednite, teď musíme tak hoďku počkat, stejně nemáme co ztratit.“ Svorně jsme se pustili do gořalky. V tu chvíli mi přišlo líto, že jí nemáme víc.

Kedare, pokud tvůj bláznivý plán vyjde, povýšení tě jistě nemine, možná i další šlechtický titul,“ řekl jsem.

Také bych se do takového kousku ani nepouštěl, kdybych nevěděl, že je možnost takové odměny, a abych se mohl setkat s Angelikou.“ Odpověděl zasněně Kedar. „Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby moji předci…“ nedořekl a znovu se napil.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Znenadání se objevil podivný mutant. Předal nám dopis a zase zmizel. Kedar jej přečetl, zasmál se a nařídil vrátit se zpět do zákopu. Nechal rozhlásit, ať si všichni nachystají zbraně a jdou si pořádně odpočinout.

Když jsem se ho zeptal: „Opravdu Kybertronikům tolik důvěřuješ?“

Zasmál se a odpověděl: „Ani moc ne, ale za zkoušku to stojí.“

Ten večer nestály ani hlídky ani hlídkám. Ráno po rozbřesku, jsme vykročili vstříc svému osudu. Za námi zůstali pouze ranění, doktor, dvě obsluhy děl a četa kulometčíků pro jistotu.

Když jsme byli ve třetině cesty, z druhé strany vykročila masa Kybertroniku – v tuto chvíli našeho spojence – v což jsem vůbec nedoufal. Jakmile jsme se setkali a promísili, vykročili jsme směrem k Černé citadele, kterou jsme už několik dní sledovali. Po hodině cesty jsme narazili na několik našich průzkumníků, kteří hlásili, že kolem Citadely je podivný klid.

Plán byl jednoduchý a šílený. Průzkumníci nám vyznačí cestu na obestoupení Citadely, aby ze všech stran byly těžké zbraně. Zahájit palbu. Umlčet obranné posty. Nadělat pár děr, kterými se bude dát proniknout dovnitř, a zaútočit.

Udiven jsem pozoroval, jak naše dvě znepřátelené armády dokáží spolupracovat. V tichosti obkličují Citadelu a chystají se k útoku. Pak přišla zpráva, že jsou všichni na svých místech, a byl vydán rozkaz k palbě.

Zbraně Kybertrotiků, ale i naše, se zakusovaly do Citadely na těch správných místech.

Jakmile byly všechny obranné posty nepřítele umlčeny, Kedar zavelel: „Vpřééééd!“

Obě armády se vynořily ze svých úkrytů a předbíhaly jedna druhou, jako by chtěly dokázat, že zrovna ta jejich je lepší. Za ohromného jásotu jsme vtrhli do Citadely. A tam se rozpoutal masakr. Nemrtváci se pravděpodobně připravovali na nás zaútočit, ale my jsme je zaskočili a překvapili tím, že jsme se dokázali domluvit. A společnými silami je napadnout.

Naši dva velitelé se navzájem kryli, jako by se znali od nepaměti, a postupovali kupředu k pánu Citadely, který kolem sebe rozséval smrt.

Jakmile se k němu dostali, zaútočili každý z jedné strany a společnými silami ho rozpárali, až kousky těla a střev létaly vzduchem. Poté odpor nemrtváků zeslábnul a během chvíle jsme je pobili do jednoho.

Pak byla Citadela rozbořena a všichni mrtví i nemrtví byli spáleni. Velitelé si naposledy podali ruce jako spojenci a rozešli jsme se do svých rozstřílených zákopů s myšlenkou, že na druhý den bude vydán rozkaz navzájem se znovu pobíjet.

Když jsme se vrátili zpět do zákopu, čekal na nás nový nepříčetný velící důstojník, kterého poslala Angelika, protože převzala velení celé naší dvě stě devadesáté armády.

Důstojník se pustil do Kedara a nastalo všemožné hádání, vysvětlování, na které jsme my, staří válečníci, po prožitých zkušenostech jen zírali. Z nových příchozích bylo určeno pět vojáků a Kedar byl eskortován, zřejmě k Angelice. A o jeho dalším osudu zatím nic nevím.

Motor řval na plný výkon a domy lemující ulici se kolem okének míhaly jako splašené. Prudce jsem šlápnul na brzdu a stočil volant. Obrněná limuzína smykem projela zatáčku a zadkem jen tak mimochodem zdemolovala opuštěný krámek nějakého obchodníka. Na špatném místě ve špatný čas, problesklo mi jen tak hlavou. Život metropolity má přednost. Mrknul jsem do zpětných zrcátek a lehce si oddechl.

Nikdo nás nepronásledoval, ani se nesnažil po nás střílet, z oblasti atentátu jsme tedy úspěšně unikli. Trochu jsem zpomalil tempo a vjel do vedlejší odbočky, která nás navedla na málo frekventovanou ulici mířící k zadnímu traktu katedrály. Dovolil jsem si trochu se uvolnit a pohodlněji se usadit v sedačce. Skrz bezpečností přepážku za mými zády ke mně zalétly útržky rozhovoru z vnitřku vozu.

…ano, během průvodu. Nejprve jeden střelec, potom nás přepadl celý oddíl heretiků… ne, metropolitovi nic není…. ne, jen jeden vůz, jedeme po alternativní návratové trase…“

Uhnul jsem pohledem do zrcátka a očima přelétl situaci v kabině pro cestující. Inkvizitor Sammael, velitel tělesné stráže, seděl zády ke směru jízdy a hlavu měl nakloněnou na stranu, rukou si bezděčně tiskl mikroport zasunutý v uchu a hovořil s centrálou v katedrále.

Na protější straně seděli po stranách u dveří dva členové chrámové stráže, nejbližší metropolitova tělesná stráž. Oba byli vybaveni exoskeletem, který z nich dělal stroje na smrt. Tělní pancíř těsně doléhal na trénovaná těla pod ním a prastará černá ornamentální zbroj fungovala jako druhá kůže. Hlavu strážcům kryly celoobličejové masky, a tak bylo těžké říct, na co asi myslí. Ale vzhledem k tomu, že chrámová garda patřila mezi nejzkušenější metropolitovy služebníky, neřekl bych, že by byli příliš nervózní. Podobných situací zažili desítky.

A mezi nimi seděl samotný cíl útoku – metropolita Ephrael. Seděl vzpříma, rovný jako pravítko, bledý obličej neurčitého věku s vysokými lícními kostmi se utápěl ve stínu vnitřního čalounění. Byl naprosto klidný, nepohnul se na něm ani sval a přesto mu v očích hořel oheň tak plný života, až to působilo děsivě. Na vteřinu se na mě těma očima přes zpětné zrcátko zadíval…musel jsem rychle ucuknout pohledem a radši se dál věnoval řízení.

Blížila se křižovatka, podřadil jsem proto na nižší rychlost a smykem vletěl do protisměru. Protijedoucí auto vylétlo ze silnice a se zaduněním narazilo do zdi mrakodrapu. Radši se nabourat a rozbít sebe i svou rodinu o zeď, než se střetnout s metropolitovým autem a nést hněv Bratrstva. Srovnal jsem rychlost na příjemných stopadesát a hnal se boční magistrálou do bezpečí. Okolostojící chodci jen uskakovali a při pohledu na Inkviziční znak klopili pohled k zemi. O atentátu nejspíš nic nevěděli, elektorát na celou záležitost uvalil informační embargo.

Ne, nemám ponětí kdo a z jakých důvodů na metropolitu zaútočil. Ano, počkám,“ dokončil Sammael hlášení pro centrálu, dal si ruce do klína a pohodlněji se usadil v sedačce. Koutkem oka jsem ho v zrcátku pozoroval. Byl vždycky tak sebevědomý a nehnul ani brvou, byť byl třeba v křížové palbě… ale teď, když se bezděky ke mně otočil a podíval se předním oknem ven, jsem mu četl v obličeji nervozitu. On skutečně nevěděl, kdo to mohl udělat. Unaveně si prohrábl šedivějícího ježka a bradku a znovu si nasadil obrněnou rukavici, kterou si před tím sundal.

Sire, rád bych znal váš názor, i když si myslíte, že nic nevíte.“ Metropolitův hlas byl hluboký a sametově hladký, není divu, že mu masy tak hladově naslouchaly. Inkvizitor povzdechl a začal s rozborem situace. Poslouchal jsem ho jen napůl, před očima se mi ještě příliš živě míhaly vzpomínky na zdrogovaný dav kacířských akolytů a nemrtvých stvůr, který šílel touhou po boji a smrti. Na to druhé nečekali dlouho, Inkviziční pěchota z nich nadělala krvavou fašírku.

Rukou jsem si promnul unavené oči a snažil se uchopit náhlé déjavu, které mi posledních několik let unikalo. Jako bych měl část vzpomínek v mlze a pohled na krev je zaostřoval. Tiše jsem si povzdechl a nechal toho. Nikdy se mi nepodařilo si vzpomenout.

Sammael mezitím skončil svůj taktický rozklad a metropolita jen pokrčil rameny: „Svůj úkol jste ale splnil a mně se nic nestalo. Až dorazíme do katedrály, vše postoupíme Inkvizici a necháme to důkladně prošetřit. Nicméně, cesty Temnoty jsou pro člověka smrtelně nebezpečné a kdo může říct, jaké má plány?“ V bledém obličeji mu zacukaly koutky v lehce ironickém úsměvu. „Netrapte se tím, sire, časem se vše určitě vysvětlí…“

Přestal jsem nakukovat do zpětného zrcátka a upřel pohled na silnici. Blížili jsme se k odbočce, která nás měla dovést k zadnímu traktu chrámu. Vyšlápl jsem spojku, vytočil otáčky do červena, pak prudce podřadil a limuzína se hladkým trhnutím vřítila do ústí ulice z obou stran sevřené vysokými, leč už poněkud omšelými mrakodrapy.

Doprdele!“ Nadávka mi vylétla z úst jen o okamžik později, co jsem sešlápnul brzdu.

Řidiči, co to má zna….,“ stihnul zařvat Sammael, než všichni ve voze skončili na jedné hromadě.

Barikáda,“ zaječel jsem, zatímco jsem se snažil řadicí páku narvat do polohy pro zpátečku. Limuzína smykem sklouzla o několik metrů, než zabral motor a pneumatiky několikrát s kvílením proklouzly na betonu silnice. Ve chvíli, kdy se vůz dal znovu do pohybu, zahalené postavy na hromadě převrácených aut spustily palbu. Krupobití střel zabubnovalo na povrchu vozovky a kapotě limuzíny. Na předním skle se rozběhly pavučiny prasklin, když několik střel narazilo do pancéřovaného materiálu. Túroval jsem motor do ječivých otáček a opřen o sedadlo spolujezdce jsem se snažil vůz co nejrychleji vyvézt z pasti. Ignoroval jsem přitom křik z kabiny pro cestující, když se Sammael snažil spojit s centrálou.

Náhle se zleva z boční uličky vyřítil desetitunový kolos popelářského vozu a v plné rychlosti nás nabral z boku. V poslední chvíli jsem stočil volant doleva a náraz tak zmírnil, ale přesto se ozvala strašná rána a auto odlétlo v objetí s útočníkem dobře deset metrů. Vzduch uvnitř byl najednou plný kvílení týrané ocele a praskání překážek, prachu a pachu spáleniny. Druhá rána přišla o okamžik později, když jsme prorazili vrata do průchodu v jednom z protějších domů. Náraz se mnou hodil na druhou stranu kabiny, hlava mi přitom narazila do bočního okénka. Překvapením jsem vykřiknul.

Ven, ven, ven,“ slyšel jsem jako ve snu Inkvizitorův křik, jen pozvolna mi docházelo, co se děje na barikádě před námi. Vštípené instinkty však zapracovaly nezávisle na vůli, do ruky mi vskočila služební pistole z pouzdra vedle ruční brzdy a druhou rukou jsem popaměti udeřil do ovládání pro odpálení dveří. Mezitím už byli cestující venku.

Oba strážci vyskočili s překvapující lehkostí, servomotorky jejich zbroje tiše zavrněly, jak přešly na stoprocentní výkon. Inkvizitor vyběhl za nimi, za sebou přitom táhnul za roucho metropolitu. Strážce vlevo se sotva stihnul postavit, když přes něj přejela dávka z rychlopalného kanonu, určená limuzíně. Rozhodila ho po okolí spolu s gejzírem krve a tělních tekutin, ani neměl čas vykřiknout. Druhý strážce s ledovým klidem zaklekl a s robotickou přesností začal po útočnících střílet ze své útočné pušky. Dávka tří ran, o milimetr posunout hledí a znovu vystřelit. A znovu a znovu. Postavy na barikádě se začaly hroutit.

Vypotácel jsem se z kabiny pro řidiče a kotoulem vyrovnal náhlou nerovnováhu. Koutkem oka jsem zahlédl nad námi pohyb a bez přemýšlení po něm poslal tři rány z pistole, přitom jsem pozpátku padl na záda. Ze dveří popelářského vozu vypadlo polonahé tělo s dírou v hrudníku a kacířským tetováním na zádech.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na podobné tělo, které jsem už někdy viděl. A nebylo jedno ale byly jich stovky… Zuřivě jsem potřásl hlavou a vyhnal rušivé vidiny pryč z mysli. To poslední, co jsem potřeboval, byly neurčité vjemy o neexistujících událostech.

Sammael s metropolitou mezitím zmizeli v rozbitém průchodu. Nezaváhal jsem a protáhnul se mezi pobořenou bránou a zadní částí naší limuzíny za nimi. Strážce mě následoval o okamžik později. Dunění palby, která bušila do zdí okolo, se v klenutém průchodu ohlušivě rozléhalo všude okolo. Chvilku mi trvalo, než jsem se v temném průchodu rozkoukal, ale metropolitův bílý talár mě bez problémů navedl, kam bylo potřeba. Sammael ostražitě čekal a kryl prostor vnitřního atria, kam ústil průchod. Mlčky mi ukázal na protější východ.

Rychle jsem vyrazil podél zdi ze zašlého betonu, zbraň připravenou k palbě. Slepá okna sahala do mnoha desítek metrů nad námi a olovnaté nebe nad námi vypadalo jako světlo na konci hodně dlouhého tunelu. Přikrčen jsem přeběhl přes sporadicky osvětlenou a zcela zpustlou zahradu uprostřed atria a rychle se ponořil do dalšího temného průchodu v protějším rohu, než jsme přišli. Sammael se rychle vydal za mnou, metropolitu netrpělivě strkal vedle sebe a snažil se ho krýt před případným útokem. Zbylý strážce nás kryl systematickou palbou do průchodu, kterým jsme přišli. Na zvuku jeho nezúčastněné palby bylo cosi uklidňujícího, co zmizelo, když v rychlosti přeběhl za námi a průchod za námi se rozezněl kakofonií jekotu vyznavačů Temnoty.

Vrazil jsem ramenem do dveří ve stěně průchodu, kde jsme byli, a s namířenou zbraní vpadl na krátké schodiště do potemnělé chodby, kde hlasitě bzučela jediná zářivka. Pohledem jsem chodbu zkontroloval a pak krátce kývl na ostatní. Vběhli jsme do dveří, strážce se chvilku zdržel a poslal několik dávek do míst, odkud jsme přišli. Řev nepřátel se na chvíli zastavil.

Ústup se změnil ve zběsilý sprint prokládaný letmou kontrolou okolních míst. Čím dál jsme se dostávali od místa přepadení, tím hlouběji jsme se nořili do zpustlejších oblastí města. Ačkoliv jsme za sebou neustále cítili temnou přítomnost zuřivostí nepříčetného davu heretiků, během úprku jsme nepotkali ani živou duši. Nebo možná právě proto – kdokoliv měl jen špetku rozumu, zamkl se doma a nevystrčil ani špičku nosu, aby o něj nepřišel. Chodby byly v každém dalším domě špinavější a temnější, stíny hlubší a pronikalo jimi čím dál tím méně světla. Zvuky našich běžících nohou a chraplavé oddechování se ztěžka odrážely od špinavých zdí a vracely se nám s výsměšnou ozvěnou.

Hlavou se mi stroboskopicky honily záblesky vzpomínek na stovky podobně zašlých míst, která jsem prošel. Což není pravda, protože jsem v nich nikdy nebyl, pomyslel jsem si hořce. Zdá se, že toho na mě dneska bylo moc.

Další špinavý průchod se stěnami pokrytými zašlým graffiti musel pocházet snad z dob prvních kolonistů. Vedl jen krátce a vyplivl nás na miniaturní dvorek, sevřený ze všech stran vysokými zdmi a přikrytý kalnou oblohou, ještě olovnatější než na začátku našeho úprku. Jedinými dalšími východy byla zamřížovaná okna pět metrů nad námi a rezavé požární schodiště šplhající se vysoko nad naše hlavy.

Na okamžik jsme zastavili a snažili se přes hlasitě tlukoucí srdce zaslechnout, jestli nás někdo nepronásleduje. I ta malá chvilka zastavení stačila k tomu, aby se metropolita unaveně zhroutil na špinavou podlahu pokrytou odpadky. Jeho bledá pokožka byla šedá únavou a prachem z okolí. Chrámový strážce s klidem zkontroloval zásobník v pušce a zakleknul s pohledem upřeným směrem, odkud jsme přišli, já se přikrčil za pohozenou rezavou bednou a namířil na schodiště. Sammael se mezitím pokusil spojit s centrálou, bezděky si přitom opět přikryl rukou ucho se sluchátkem. Po chvíli marného úsilí své snahy zanechal a bezmocně potřásl hlavou. Unaveně sklonil hlavu a ztěžka se opřel o zvětralou zeď. Staletá omítka se pod jeho rukou s tichým praskotem oddrolila. Šum omítky na dvorku jen trochu rozředil atmosféru beznaděje, která se klaustrofobním prostorem zvolna rozšířila jako jedovatá mlha.

Náhle jsem ztuhnul a se mnou všichni ostatní. Tiché cinknutí odkudsi z prostoru nad našimi hlavami se znovu zopakovalo. Sammael začal pomalu narovnávat záda ohnutá bezmocí a v napjaté tváři mu zasvítily oči jiskrou šílenství.

Nenápadný pohyb ve tmě ve mně probudil zasuté instinkty a dlouholetý trénink přinesl své ovoce. Řízenou hypnózou omámená mysl zaregistrovala kontrolní zvuk a uspaná část mé osobnosti se probrala.

Vzpomněl jsem si….

Vzduchem třesknul výstřel.

Výbušný náboj probil strážcovu přilbu a roznesl jeho hlavu po špinavé zemi všude okolo. Inkvizitor se překvapeně otočil po zvuku. I když byl rychlejší než většina lidí, nestihl to. Další kulka mu proletěla břišní dutinou a odhodila ho na zeď, do které předtím mlátil. Metropolita se v hrůze postavil a přitom se sunul zády po zdi, jako by s ní chtěl splynout.

Sklonil jsem zbraň, ze které se ještě kouřilo.

Ty…zrádče,“ zasyčel Ephraem nenávistně, zatímco se ode mě snažil odplazit do větší vzdálenosti.

Kacíř….vrah,“ vydechnul Sammael a z úst mu do prošedivělých vousů stekl pramínek tmavé krve. Stejně tmavé jako jsou cákance na zdi za ním.

Nejsem zrádce a už vůbec ne kacíř,“ řekl jsem pomalu a sebejistě. Předchozí lehká nervozita a uměle navozená malátnost byla pryč a místo toho jsem cítil jen sílu, která mi prýštila do konečků prstů, ve kterých jsem držel pistoli. „Ani já, ani mí bratři jsme nikoho nezradili. Ale vrazi….těmi možná jsme….“

Ze tmy na okamžik vystoupil ostrý obrys rituální masky a atletické zbroje, od černé čepele se odrazil matný odlesk nezřetelného světla. Pak všechny postavy znovu zmizely ve stínech. Inkvizitor překvapením rozšířil oči.

Mortifikátoři,“ zašeptal s děsem v hlase, „posvátní atentátníci….“

Ano,“ řekl jsem prostě. „Naším jediným pánem je sám duchovní vůdce lidstva, Kardinál a nikdo jiný. Naše činy jsou správné, ať našich cílů dosahujeme jakkoliv. A smrt, kterou rozdáváme, je posvěcená a přináší pokoj posedlé duši.“

Inkvizitor se snažil podél zdi postavit, ale jeho snaha byla marná. Nechal jsem ho být a volným krokem jsem zamířil k metropolitovi. Mé kroky se tlumeně rozléhaly po stísněné prostoře. Muž v bílém taláru se tisknul ke zdi a z pevně sevřených rtů nevyšel jediný zvuk. Zlostí a strachem měl tvář zkřivenou k nepoznání. Jen jeho oči planuly stejně jako vždy. Oheň, který v nich sálal, byl stejně silný, ale nyní z něj šel chlad.

Metropolito Ephrame van Arneko, obviňuji vás ze zrady lidstva, z hereze, rouhání se proti vlastní lidskosti a ze spolčování s Temnotou.“

Zvolna jsem zvedl zbraň a odjistil jsem ji.

Ve jménu lidstva, ve jménu Jeho Svatosti Kardinála, vás tímto za jeden každý z těchto zločinů odsuzuji k trestu nejvyššímu, k trestu smrti. Nechť je Světlo Kardinálovo milosrdné vaší černé duši a očistí vás od hříchů, které jste spáchal. Vaše poslední přání?“ Posvátná litanie, určená pro tyto chvíle, se do zdejších kulis vůbec nehodila a přesto se zdálo, jako by sem patřila odjakživa. Stejně jako já, stejně jako odsouzený metropolita.

Metropolita na okamžik strnul a pak se neohrabaně odrazil a s rukama zkřivenýma do neumělé nápodoby dravčích spárů se po mně vrhnul. Třesknul výstřel a metropolitovi se v hrudníku otevřela malá dírka, která se na zádech rozevřela v rudý trychtýř. Ještě chvíli na mě z otevřených očí sálal plamen jeho nezdolnosti, ale pak se zhroutil na zem.

Došel jsem zpátky k Inkvizitorovi, kterému se povedlo nějakým záhadným způsobem stoupnout si a neztratit obsah rozstříleného žaludku. I když umíral, vypadal důstojně a impozantně. Otázka v jeho očích na mě přímo křičela. A s ní pocit porážky a vzteku.

Metropolita byl kacíř. Zapletl se s Temnotou a využíval svého postavení a moci.“ Mluvil jsem pomalu a zřetelně, aby moje slova plně pronikla mlhou, která Sammaelovi zvolna zahalovala mysl.

Dlouho jsme plánovali jeho obřadní popravu, ale vaše práce tu naši celkem úspěšně mařila. Všechna čest.“ Inkvizitorovi po těch slovech zablesklo v očích.

S tím útokem jste měl pravdu. Neměl naději na úspěch a ti, kdo ho organizovali, ho provést nechtěli. Museli jsme je trošku postrčit, aby se do toho pustili a poskytli nám krytí. Jinak to nešlo. Trochu ironické, nemyslíte, sire?“ Zvolna jsem znovu přepnul na výbušné náboje. Invkizitor se ani nepohnul a ani nepromluvil.

Asi se sám sebe ptáte, proč jsme tu chátru nenechali, ať dokoná, co začala, že? Ale to by pak byla pouze sprostá vražda a ne církví posvěcená poprava, na kterou má každý věřící právo. I když by zhřešil tak jako metropolita.“ Letmo jsem se podíval na mrtvolu v koutě. Dříve bělostné roucho bylo nyní špinavé a potrhané. Padl na něho stín jednoho z mortifikátorů. Ale jen na okamžik. Nemyslím, že to byla náhoda.

A kromě toho, přece nenecháme heretiky, aby si mysleli, že mají tu moc zabít samotného metropolitu. Ti, kteří vědí, naši zprávu pochopí… a už nikdy se o něco podobného nepokusí.“ Z dálky je slyšet přibližující se zvuky boje. Bratrská pěchota se asi začala úspěšně probojovávat k naší pozici. Byl čas jít.

Inkvizitor se na mě naposledy podíval a pak si klekl a sklonil hlavu. Pečlivě jsem namířil. „Bohužel, jinak to nejde,“ neslyšně jsem zašeptal.

Lítost jsem nepředstíral. Pořád jsem byl člověk. Já i moji společníci.

Stiskl jsem spoušť.

Některé věci chcete dělat, některé věci dělat nechcete a některé prostě dělat musíte.“ Tohle nám vždycky říkával otec, když jsme si nechtěli uklízet v pokojíku. Koukali jsme na něj asi dost nechápavě, tak nám každému dal ještě pohlavek, abychom to pochopili a nezapomínali na to. Evidentně to pomohlo, protože já ta slova nikdy nezapomněl a často jsem si je opakoval, stejně jako dnes.

Jinak moje první životní vzpomínka se váže k propagandistickému pořadu „Staň se synem Ilji Romanova“. Byly mně asi 4 roky a fascinovaně jsem koukal na televizní obrazovku, kde pod rozvinutými zástavami rodiny Romanovců, pochodovaly nekonečné šiky Husarů. Táta pracoval v První korporační, máma byla v domácnosti a bydleli jsme v hezkém bytě v čisté čtvrti Heimburgu. Mohl ze mě být úředník, nebo něco podobného, ale já snil jen o tom, jak budu cestovat Sluneční soustavou a hrdinně bojovat za rodinu Romanovců.

Když mi bylo asi tak dvanáct, byli jsme ve válce s Mishimským klanem Fuji. Seděl jsem na lavičce v parku se svým starším bráchou Timurem a jeho partou, když kolem procházel ten malej šikmookej kluk se svým pejskem. Znali jsme ho od vidění a věděli jsme, že to není žádnej Mishimák, jeho rodiče pocházeli z Nového Uralu, ale to nám tehdy bylo jedno. Už ani nevím, kdo po něm tehdy plivnul a zakřičel první nadávku. Pamatuju si ale na ten neskutečný vztek a pocit moci, když jsme mu na vodítku škrtili psa, do kluka kopali hlava nehlava a já osobně mu několikrát dupnul do obličeje.

Máma hodně plakala, když pro nás přišli, aby nás odvezli do pasťáku. Bylo mně to líto, byla tehdy těhotná a moc chtěla, abychom měli sestřičku. Kdybych věděl, že ji vidím naposledy v životě, řekl bych jí něco hezkého.

V pasťáku si mě oblíbil jeden vychovatel. Až tak moc, že mi po večerech dával soukromé lekce lásky. Při jedné z takových lekcí si na něj, ale počíhal Timur a podřezal mu krk kusem střepu. Mrtvole jsme ukradli klíče a ještě ten samý večer zdrhli.

Potulovali jsme se společně ve slumech, kradli a přežívali, jak se dalo. Pak přiletěli verbíři Kardinála Inocence. Šílence exkomunikovaného Bratrstvem, který verboval děti pro svoji křížovou výpravu proti Algerothově Citadele na Marsu. Samozřejmě jsme se s bráchou přihlásili. Po dlouhé době jsme dostávali pravidelně najíst a poprvé jsme letěli meziplanetárním raketoplánem. Inocenc tehdy shromáždil kolem statisíce sirotků, které pak beze zbraní vypustil proti Citadele. A já s Timurem mezi nimi. Byla to neskutečné jatka. Když jsem poprvé spatřil Biotrola, posral jsem se a pochcal strachy. Tyčil se nad těmi jatky jako pán smrti, než ho rozstřílely Kapitolské stíhačky, které přiletěly zachránit, co se dalo. Brácha měl ošklivě pokousanou ruku od nemrtváků, když mě před nimi bránil holým tělem. Museli mu ji amputovat, a já zase na několik měsíců ztratil hlas z toho, jak jsem vřískal strachy. Přežilo nás prej jen něco kolem pěti tisíc. Inocence upálili Inkvizitoři a z nás se staly tzv. Požehnané děti. V rámci Kartelové humanitární akce jsme všichni přeživší byli umístěni do pěstounských rodin po celé galaxii.

Kam poslali bráchu, jsem nevěděl, ale mě se ujal páreček lesbických veteránek. Byly fajn, ale s dětmi to moc neuměly. Bojovaly za Kapitol u těžké pěchoty ve válkách na Temném edenu. Bydleli jsme na předměstí San Dorada a kromě mě měly v pěstounské péči ještě jednoho černošského kluka. Byl o dva roky starší než já a asi o dvě hlavy vyšší. Mimo domov mu nikdo neříkal jinak než Velkej Bob. No…

Pašerácký Helitek se najednou otřásl turbulencí. Dostávám zprávu do komunikátoru, že se blížíme k cíli. Předměstí Longshore, čtvrť královny Elizabeth. Hrdý název pro špínu Imperiálního světa. Vím, že mám ještě tak pět minut do výsadku. Naposledy si kontroluji popruhy svého pancíře a nárameníků. Utáhnu si řemení, které mi na zádech drží pochvu s kapitolským Mstitelem. Kontroluji v sumkách zásobníky do svého Imperiálního Agresoru. Zatnu několikrát pěst, abych rozproudil bionický olej ve své kybernetické paži. Políbím stříbrný křížek Bratrstva, který mi visí na krku jakožto klíč k mé nesmrtelnosti. Nasadím si Mishimskou ceremoniální masku a pevně sevřu pažbu Agresoru.

Zaléhá mi v uších, adrenalin mi buší ve spáncích, rychle se blížíme k přistání. Červené světlo střídá zelené. Otvírají se výsadková vrátka. Nečekám, až se úplně otevřou, a vrhám se kotoulem ven. Když se překuluji do pokleku a se zalíceným samopalem rekognoskuji okolí, Helitek už míří zpět do tmavých mraků.

Střecha je čistá. Dole panuje peklo. Pogrom na kacíře. Lepší místo sis bráško vážně nemohl vybrat.

Rozběh, vykopávám dveře k požárnímu schodišti, sbíhám do patra k výtahům. Samozřejmě nefungují, lynč komanda už zřejmě postupují domem směrem nahoru. Slyším dupot a řev blížící se únikovým schodištěm. Potřebuji se dostat o 7 pater níž. Snad těch zoufalců nebude moc. Vstoupím na schodiště. Je jich hodně. Příliš blízko. K sakru, jsou tam aj děcka. Během mžiku mám zásobník prázdný. Křik a pláč. Samopal si háži přes rameno. Do té spouště hodím slzný granát a tasím meč. Je mi líto, ale krev volá. Dupu, kopu, biji, sekám mečem. Konečně jsem ve správném patře. Šílenství na schodišti nechávám za sebou.

Vytahuji meč z dalšího umírajícího těla. Chodba je prázdná. Běžím. Do rukou si místo meče beru opět Agresor. Navigátor mě začíná čím dál hlasitěji bzučet v uchu. Za chvíli přímo exploduje. Zastavuji se u dveří a koukám na jmenovku „Maiglöckchen“. Ušklíbnu se, ironie až do konce, kruh se uzavírá. Vypínám navigátor, zadělám rukou kukátko a zaklepu na dveře signál. Během mžiku klapnou zámky a dveře se otvírají. Asi poslouchala u dveří, jestli už nejdou. Lekne se, ale strčím mezi futra a dveře nohu a řeknu „Jurij“. Kývne a poodstoupí od dveří. V ruce drží velký nůž. Vlezu do bytu a zavřu za sebou dveře. Sundám si masku a koukáme na sebe. Kdysi asi byla hezká, ale teď má na tváři strupy a rudé skvrny. Pozůstatky po nakažení rudým morem. „Táta?“, zeptá se. Jen zakroutím hlavou. Mlčky svěsí ramena a sklopí zrak.

Zamknu dveře za sebou a porozhlížím se po bytě. Je to krcálek. Malá chodbička, kuchyňka, kumbál a jeden větší pokoj s balkónem. V pokoji na posteli sedí malý kluk, jsou mu asi tři. Kouká ven z okna. Ani nezvedne hlavu, když za ním stojím. Za oknem jde vidět ohnivá záře, zvenku sem tlumeně pronikají zvuky výbuchů a boje. Vrátím se ke dveřím a posílám ji za synkem. Všude zhasnu, sednu si ke dveřím a čekám…

Vybavuji si Timurovu tvář, když mě před týdnem oslovil v klubu Arkadin. Evidentně si nebyl úplně jistý, že jsem to já. Přece jen, dlouhá léta služby v Kartelu vás hodně změní a nejen rysy v obličeji. Já ho ale poznal hned, i když jsem ho naposledy viděl, když mu bylo šestnáct. Na tohle jsem měl vždycky talent a snad i nějaký nepřirozený cit. Místo amputované paže měl levný Mishimský implantát a půlku tváře poznamenanou rudým morem. Mluvil tiše a hodně sípal. Utratil všechny poslední peníze a vynaložil zbytek svých sil jen proto, aby mě našel. Umřel den na to u mě doma. Celý den jsem pak přemýšlel nad tím, co mi řekl, a hlavně, jestli do toho fakt půjdu. Nakonec jsem mu zavolal. S mým plánem souhlasil, i když z něj radost neměl. Nakonec mi dal ten stříbrný křížek, abych ho použil, až budu připraven.

Když jsem na něho před lety narazil, začal jsem věřit v osud a vyšší moc. Byla to klasicky podělaná Kartelová akce. Ležel jsem na hromadě vnitřností svého parťáka, s prázdným zásobníkem a s tlupou Legionářů před sebou. Pak se zjevil on. Během sekundy jsme tam zůstali jen my dva. Promluvil na mě a pomohl mi vstát. Hned mi bylo na jeho hlase něco povědomého. A když si sundal helmu, začal jsem si být jist. Takže máma se dcerky nedočkala. Od té doby jsme zůstali v kontaktu. Tedy, v rámci možností…

Rachot z útrob domu. Už se blíží. Je čas. Vstoupím do pokoje. Sedí s klukem na zemi za postelí a vzájemně se objímají. Řeknu jí, ať tady počkají, ať jsou zticha a nezamykají. Nasadím si masku a vyklouznu ven na chodbu. Zatím jsou o patro níž. Tím lépe. Postupují systematicky byt po bytě. Čekám na ně za jedním ohybem chodby. Jsou až moc sebevědomí, tohle bude hračka. Hodím před sebe dýmovnici a rozběhnu se. Za běhu vystřílím celý zásobník. Ty, co v dýmu ještě neleží na zemi, dorážím pažbou a kybernetickou pěstí. Vyběhnu z dýmu a přede mnou stojí zbytek „Ruky spravedlnosti“. Mají na hlavách rudé kápě, ale asi vypadám strašidelněji než oni. Ten nejchytřejší z nich pustí hydraulické beranidlo a běží pryč. Ten nejhloupější pozvedá zbraň. Příliš pomalu. Přímo do ksichtu mu hodím Agresor a vrhám se vpřed. Ve skoku tasím Mstitel a při dopadu s ním provedu dlouhý sek. Na ruku i hlavu mi cákají jejich útroby. I přes masku lehce cítím moč a výkaly. Rychle vstávám a otírám si krev z očních průzorů. Potom vší silou hodím. Slyším, jak praskla páteř. Běžec padá na zem, Mstitel v zádech.

Za několik málo minut už sbíháme po schodišti dolů. Holku s klukem objímám jednou paží a v druhé ruce držím Agresor k čištění okolí. Sem tam se objeví nějaký zoufalec, ale vždy ho rychle vyřídím. Jak se blížíme k východu, hluk z ulice je čím dál větší. Kluk začíná pofňukávat. Kouknu ven na ulici a těžce polknu. Venku probíhá masakr. Pogrom přilákal z kanálů Algerothovy Mrchožrouty. Je jich plná ulice a valí se přes hloučky „Spravedlivých“. Je jen otázkou času, než sem přiletí Imperiální bezpečnostní složky, aby zkusily nastolit pořádek.

Dům se otřásl. Tady nemůžeme čekat. Ke vchodu k nám z ulice běží tlupa Mrchožroutů, asi ucítili krev, kterou jsem celý pocákaný. Všechny je rozstřílím na kaši. Kluk už regulérně vříská a holka vypadá v šoku. Je čas na medicínu. Vstříknu jí do krku celou injekci Methedrinu a klukovi do ruky trochu Diacetylmorfinu. Účinky jsou okamžité. Ona začíná vnímat a kluk jí tuhne v náručí. Sám si pak aplikuji zlatou dávku Dianiných slz. Tělem mi proudí horkost, smysly se mi zostřují. Je nejvyšší čas vyrazit. Křičím na ni, ať se drží těsně za mnou. S vytřeštěnýma očima mlčky přikyvuje. Jdu ven.

Daleko před sebe házím všechny zbylé granáty. Musíme se dostat z hlavních ulic někam do závětří. Běžíme skrz mrtvoly a sápající se Mrchožrouty. Pálím všude kolem sebe. Hlaveň samopalu je rozžhavená do ruda. Holku někdo podrazí. Dupu mu na hlavu. Pomáhám jí vstát a kluka si beru do náručí. Vbíháme do úzkých uliček mezi domy. Za námi někdo běží. Otočím se a pustím do nich zbytek zásobníku. Holka se hroutí na zem a těžce dýchá. Vypadá to, že máme chvíli klid, ale musíme jít dál. Pryč od hlavních tříd. Pokynu jí, aby vstala, a spouštím ji kluka do náručí. Nabíjím Agresor posledním zásobníkem a vyrážím vpřed. Ona těsně za mnou. Probíháme bludištěm uliček. Hluk bitvy nám slábne za zády. Před námi, ale slyším něco nepřirozeného. Ulička se lehce rozšiřuje a vidím, že dneska nebudu dítkem štěstěny. Před námi hoduje tlupa Mrchožroutů. A za nimi se tyčí Golem temnoty.

Ve chvíli, kdy se k nám otáčejí, už pálím ze samopalu. Kosím první vlnu. Zbytek zásobníku věnuji Golemovi. Padá k zemi. Nesmím ztrácet čas. Tasím meč a vrhám se do masy těl před sebou. Sekám, bodám, párám. Řvu vztekem. Pár jich proklouzne kolem mě. Golem už se zvedá. Vrhám se na něj. Meč sevřený v obou rukách. Svojí obrovskou dlaní zachytí Mstitel, až mi o sebe cvaknou zuby. Druhou dlaní mě ze strany uhodí do hlavy. Maska mi odletí kdoví kam a padnu na zem. V hlavě mi hučí, když ke mně přichází. Nakopne mě, až mi pod pancířem praskají žebra. Letím vzduchem a rozbíjím se o zeď. Jen dávka drog, které jsem si aplikoval, mě drží při smyslech. Rozmazaně vidím jeho záda. Jde směrem k dívce. S myšlenkou na věčnost se zvedám na všechny čtyři. Vrávoravě se k němu rozbíhám a aktivuji O.P.M. Opět letím vzduchem. Náraz do zdi tentokrát částečně brzdí hromada odpadků…

Asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Koukám z odpadků kolem sebe. Po Golemovi zůstalo v uličce jen zčernalé, beztvaré torzo. Z posledních sil se zvedám a kulhám směrem k té holce. Dráty z pahýlu kybernetické paže mě bouchají do boku. Byla statečná. Všude je spousta krve. Sama jen s nožem vyřídila dva Mrchožrouty. Bohužel ji při tom moc pokousali. Leží na klukovi a nedýchá. Vytáhnu ho jednou rukou a přehazuji si ho přes rameno. Vrávorám s ním dál do tmy.

Dobelhal jsem se do jedné temné uličky. Je slepá a vzadu se vrší hromada suti a odpadků. Kluka pokládám co nejdál do tmy. Dýchá pomalu. Je celý špinavý, ale vypadá nezraněný. Strhnu si křížek z krku a hodím ho před sebe na zem. Zhroutím se do sedu a těžce dýchám. Sem tam vyplivnu krvavý hlen. Moc dlouho nečekám. Přede mnou se zavlní vzduch a jakoby z nicoty vystoupí temná postava. Ve spáncích mi buší. Účinek drog začíná vyprchávat. Přicházejí bolesti. Vím, že umírám.

Stojí přede mnou. Černý plášť mu visí z ramen. Zpod helmy nevyjde žádný hlas. Anděl smrti. Zkusím se na něj usmát. Záblesk…

Temná postava obřadně švihla mečem, aby z něj dostala krůpěje krve. Pak si jej ladným pohybem zasunula do pochvy na zádech a uklonila se. Překročila bezhlavé tělo, aniž by se byť jen cípkem pláště dotkla tratoliště krve, ve kterém mrtvola ležela. Sehnula se k hromadě odpadků a jako by ze tmy zvedla nějaké břemeno. Než zmizela v nicotě, sklonila k němu hlavu a něco zašeptala. Znělo to jako „…a některé prostě dělat musíte.“

Trup kosmické lodi podprahově rezonoval neuvěřitelnou silou jaderné energie protékající lodními motory a posouvající plavidlo k nejbližší prostorové trhlině, skrz kterou dorazí na určené místo v pásu asteroidů za zlomek času. V malé lodní jídelně seděla nesourodá trojice postav. Svalnatý hromotluk s dlouhými ryšavými vlasy i vousy zapletenými do copů a oděný do kůže a kožešin, si hlasitě říhl a odstrčil tác se zbytky dušeného skopového s kysaným zelím. Šedooký, krátce střižený blonďák ve vycházkové uniformě důstojníka Bauhausu nakrčil nos, jemně odsunul svůj Wiener Schnitzel a chystal se něco říct, ale muž v rudočerném overalu Marťanských Poslů smrti ho předešel:

A kde je vlastně Rejže?“

Merituje…“ mlaskl Imperiální Lovec lebek a vydloubl si ze zubů kus masa velký jako ukazovák.

Me-DI-tuje…“ opravil ho Bauhausan a zdůraznil druhou slabiku.

Zdochni, cype,“ zavrčel Iain MacDew, „dobře vite, jak je tuten šikmoočko furt sama ‚tladice‘, ‚čistá mysr‘ a ‚cesta várečníka’… z toho jeho motani L a R mi chodze škeble rupnót.“

Kámo, že zrovna ty si bereš do tlamy, jak špatně mluví někdo jinej…“ vyprskl smíchy Kapitolský voják a Doomtrooper Joe Escudero. MacDew mu mlčky ukázal vztyčený prostředník pravé ruky.

Escudero dožvýkal svá kuřecí křídla, zapil je z plechovky Coly a způsobně si ubrouskem otřel ústa. Pak z kapsy na zadní straně své židle vytáhl zobrazovací desky a začal si v nich prohlížel poslední číslo pornočasopisu Tits of Mars.

Šik ale tuta roba nema svoj vercajk,“ poznamenal MacDew, který Escuderovi se zájmem nahlížel přes rameno, když desky promítly trojrozměrný obrázek dívky z první strany.

A když se na ni podíváš – to vadí?“ zeptal se Escudero.

Si kuř!“ rozohnil se Imperiálec, „Japa ženska nema svoje vaky, bych na ňu ni nešáh. S unělou, to ho rovnó móžeš smočit v dáký plechočubě z Kybertroniku.“

Escudero odložil desky, posunul si brýle ke kořeni nosu, poposedl na židli a obrátil se k Lovci lebek. Otcovsky ho uchopil kolem ramen a Bauhausan, který je mlčky sledoval, v zoufalství složil hlavu do dlaní, protože naprosto přesně věděl, co bude následovat. Escudero promluvil:

Víš, Iaine… Tak za prvé, tohle není žádný hnusný šlápotodroid z Kybertroniku, to je luxusní Kapitolská pornomodelka, která si asi sakra vybírá, koho nechá smočit. Ale hlavně – za druhé, jak by nám zajisté potvrdil i náš nepřítomný Mishimský přítel, už od dob pradávného Japonska na staré matičce Zemi platí, že na velikosti záleží. Godzilla, Gappa, Gomora a stovky dalších by mohly vyprávět.

Záleží ale JEN na té velikosti.“ Polohlasem, spíš pro sebe, poznamenal: „Dobře, určitě taky na tvaru, ale to spolu tak nějak jakože souvisí… Na čem ale vlastně VŮBEC nezáleží, je, co mají uvnitř. Pokud nejsi nějaký úchylný zvíře, tak to stejně ani nemusíš nikdy zjistit.

To máš totiž stejný, jako s melounama…“

Halt! Pročpa sem… k ceckum… motaš ovoce?“ MacDew se zatvářil trochu zmateně a nejistě.

Gemüse… Zeleninu!“ hlesl Bauhausan, s hlavou stále v dlaních.

MacDew zavrčel a zúženýma očima si přeměřil drobného, až rachitického germána. Escudero ho ale přitáhl těsněji k sobě a pokračoval: „Ty jsi Lovec lebek. Ale počítám, že ne vždycky trénujete s opravdovýma hlavama. Že místo nich používáte něco, co tvarem a velikostí odpovídá. No a co je k tomu účelu vhodnějšího než melouny.“

Kaj je malo Nemrtvaků… večír pak mame dycinky kompot,“ pokýval hlavou MacDew.

No vidíš. A proč asi netrénujete třeba s rajčaty?“ zeptal se Escudero.

Šik ale tak malú palicu nik nema,“ vytřeštil oči MacDew. „Navic, ja kečup nerad…“

Jasně…“ vítězoslavně se usmál Escudero, „melouny jsou velké jako hlavy. Je ale úplně jedno, jestli uvnitř budou červené, nebo žluté. Když do nich zarazíš sekyru, puknou stejně jako lebka Nemrtvého legionáře.

A úplně stejný to je s kozama. Chceš, aby byly velký, ale je úplně jedno, jestli ta chica má uvnitř vlastní tukovou tkáň, anebo nějakou umělou hmotu.“

MacDew mlčky seděl s hlavou na stranu a vstřebával tento nový světonázor. Pak se pomalu zeptal: „Ale… já tim robam cecky sekat nemušim, žé?“

Gnädiger Kardinal!“ vybuchl Bauhausan, praštil dlaní pravé ruky do stolu a zaklonil se na své židli. „Ve které díře tě ten Kartel vyhrabal? A jseš si jistej, že tvoji rodiče nebyli sourozenci? Jako, chvilku je to zábavný, ale nikdo přeci nemůže bejt TAKHLE mimo!“ řekl se silným přízvukem.

MacDewovi se z hrdla vydralo mručení, které zesilovalo až do takřka ohlušujícího řevu. Pak se zvedl tak prudce, až jeho židle odlétla ke stěně místnosti, spojil ruce nad hlavou a obouruč udeřil do desky stolu. Laminát pod silou úderu praskl a tácy s talíři, příbory a sklenicemi se s řinčením sesunuly na podlahu.

Hin sa ukaž, bez mundůru, ty ksindle!“ vyštěkl MacDew a přes trosky stolu hmátl po Bauhausanovi. Ten ale propnul obě nohy a stále v sedě na židli se sklouzl dozadu, takže Imperiálec jen naprázdno mávl do vzduchu. Pobaveně pak sledoval, jak MacDew šlape ve zbytcích jídla a snaží se osvobodit z konstrukce zničeného stolu.

Escudero zavrtěl hlavou, zdvihl ze země zobrazovací desky, oklepal z nich pár vláken zelí, pohodlně se opřel a uznal za vhodné zaobírat se raději křivkami Marťanských krásek.

MacDew konečně odkopl trosky stolu, které s třeskem narazily do stěny jen píď od Bauhausanova obličeje. Ten nehnul ani brvou, jen unožil levou nohu a i se židlí se sklouzl do rohu místnosti. Tam vstal, uchopil rukou židli za opěradlo, naklonil ji a postavil na jednu ze zadních noh. Druhou rukou ji pak roztočil jako káču a držel ji jako štít mezi sebou a Imperiálcem. Ten na okamžik zaváhal, bleskově se ale vrátil ke zborcenému stolu, popadl jeden z táců ležících na zemi a jediným plynulým pohybem se otočil a mrštil jím po Bauhausanovi. Netrefil, ale tác se o stěnu roztříštil na tisíc úlomků, z nichž některé Husara poškrábaly na tváři a krku.

MacDew právě sahal po druhém tácu, když vzduch jakoby zkaramelizoval. Každý pohyb byl neskutečně náročný a pomalý.

To už by stačilo!“ zahřměl hlas a dveřmi prošel Inkvizitor Rojo, koordinátor mise a poradce Bratrstva. Až na helmu byl oděný v plné zbroji a vlastní síly Umění na něj očividně neměly žádný vliv.

Už zítra dostanete šanci předvést, co ve vás je. Ale bude to v boji s Černou legií, ne jeden s druhým jako děti na pískovišti,“ řekl pak do hrobového ticha klidným hlasem. „Ukliďte tu ten svinčík a rozchod do kajut. Do pásu asteroidů přilétáme v 5:36, tak abyste byli vyspaní.“

A Escudero,“ obrátil se na Kapitolce, „dneska večer ruce na deku…“


Kalendář akcí