Mořský ďas 1

 

 

Jakub „Zion“ Hejda

MOŘSKÝ ĎAS

Zelenkavý příboj s burácením narážel do čedičových skalisek, ve vzduchu byla cítit sůl a slabá vůně mentolu. Slunce sotva vyšlo a ozářilo nejvýchodnější část souostroví Graveton na Venuší, ale malá rybářská vesnice Goji byla už dávno na nohou. Usoplené děti proháněly vypelichané psy kolem sochy boha oceánů stojící na prostranství mezi chýšemi; ženy zametaly před domy, nebo nosily od studny vodu v hliněných nádobách. Poslední opozdilci narychlo kontrolovali sítě a pruty a vydávali se na moře, kde je čekal každodenní úkol zajistit vesnici dostatek potravy. Moře Venuše byla naštěstí plná ryb.

Když i ten poslední člun zmizel z dohledu, ozval se z kamenité pláže pod vesnicí zajíkavý ženský výkřik. Za okamžik již obasan v prostém lněném kimonu pospíchala po úzké stezce do vesnice. Ústa měla zkřivena žalem a z přivřených očí jí kanuly slzy. Mířila k největšímu stavení a pištivě opakovala jen: „Šutaru-san… šutaru-san…“.

Lidé, které míjela, ji sledovali se znatelným znepokojením. V poslední době to nebylo poprvé a všichni se obávali toho, co bude následovat. Z domu, kam mířila, vystoupil muž pozdních středních let, s prokvetlými vlasy, ale stále při síle. Za ním se vyhrnula dvojice, očividně matka s dcerou.

Starosta gestem zarazil kvílení přibíhající a hlubokým hlasem se otázal: „Kdo tentokrát?“

„Mladý pan Mikobe,“ vyrazila ze sebe žena a mezi jednotlivými slovy popadala dech. „Leží tam na pláží a nehýbá se. Dočista jako ti tři před ním.“

Jedna z opodál stojících žen padla na kolena, zaryla prsty do udusaného písku návsi a propukla v pláč. Muž postávající v zadní řadě, v kožené zástěře, s těžkým kladivem v ruce, se k ní prodral sroceným davem, uchopil ji za rameno a pak se rozběhl na pláž. Následovala ho celá vesnice s výjimkou zhroucené ženy, manželky kováře Mikobeho a matky jeho jediného syna.

Až vzadu na pláži, tak, že na něj z vesnice nebylo vidět, leželo zhroucené tělíčko. První u něj byl kovář. Sáhl chlapci na hruď, ale jak se obával, puls necítil. Uchopil tělo do náruče, pevně ho k sobě přitiskl a z hrudi se mu vydral skřek zoufalství. Přestože byl kovář tvrdý muž, po tvářích se mu řinuly slzy. Když dorazil starosta, soustrastně poklepal Mikobeho po zádech a jemně mu tělo z pevného sevření vzal. Položil ho na oblázky, převrátil na bok a odhrnul vlasy vzadu na krku.

Byly tam! Stejně jako v předchozích třech případech i tato oběť měla na zátylku na spodním okraji lebky trojici pravidelných hvězdicovitých vpichů rozmístěných do trojúhelníku. Jejich okraje byly bílé a mírně napuchlé a šířil se z nich sotva znatelný zápach hniloby a rybiny.

Starosta při tom nálezu viditelně zbledl a zašeptal: „…umiakki…“.

Lidé, kteří stáli nejblíž a zaslechli, co říká, se po sobě zděšně podívali. Jako požár domů z rýžového papíru se to slovo šířilo shromážděním a při každém opakování bylo hlasitější a hlasitější… mořští démoni!

Starosta vstal, přísným pohledem zarazil počínající paniku, uchopil Mikobeho kolem ramen a chmurně pronesl: „Chlapec ani jeho rodiče si nezaslouží, abyste tu kdákali jako hejno splašených slepic. Odneseme ho do vesnice, kde okamžitě započnou přípravy obřadu dedo.“

Obrátil se ke kováři a zeptal se: „Dokážeš ho nést?“

Mikobe si hřbetem ruky otřel oči a přikývl. Zdvihl tělo a v čele truchlícího průvodu se vydal zpět do vesnice.

Aiko, starostova dcera, přistoupila ke svému otci a váhavě začala: „Otče, neměli bychom…“

„…počkat na Kazueho?!“ s opovržením v hlase dokončil za ni. „Chlapcova duše se musí připravit k odchodu, rodiče sžírá žal, ale my budeme čekat na toho přivandrovalce bez špetky cti v těle?“

„Křivdíš mu, otče,“ namítla Aiko nesměle, „víš přeci, že Kazue bojoval i na jiných planetách, jistě si dokáže s démony poradit.“

„Jistě,“ odfrkl si starosta. „Určitě stejně dobře, jako dokázal uchránit svého lenního pána před smrtí. A pak nemá ani dost odvahy, aby spáchal seppuku, a skryje se před válkou v rybářské osadě. Jak tady chce dojít čestné smrti? V boji s kenika? To by mu nepřineslo čest, jen by tak všem dokázal, jaký je pitomec!“

„Al-“

Otome!“ uťal jeji protesty otec. Dívka utichla a sklonila hlavu. Starosta se vydal za průvodem, Aiko chvíli postávala na místě, pak se sehla a poskládala z oblázků malou mohylku na místě, kde chlapcovo tělo našli. Potom se rozeběhla do vesnice za ostatními.

* * *

Po poledni se začaly vracet první rybářské čluny a muži na nich se usmívali. Úlovek byl bohatý a oni teď budou moci nějakou dobu strávit se svými rodinami a pomohou jim s prací na rýžových políčkách a nutnými opravami. Když ale přirazili k molu a dozvěděli se, co se zatím ve vesnici přihodilo, přepadly je chmury.

Nejbohatší úlovek přivezl urostlý mladík s naryšavělými vlasy uvázanými do krátkého, silného drdolu. Na dně jeho člunu leželi platýzi, několik olihní, chobotnice a dokonce i malý žralok. Kazue doplul s člunem až na malou písečnou pláž u paty mola, vyskočil ze člunu a vytáhl ho do písku. Nemusel daleko, protože Venuši chyběl měsíc a to znamenalo jen omezený příliv a odliv. Obrátil se k Aiko, která tam na něj již čekala, lehce se uklonil a vřele usmál.

Dívka ale měla ve tváři starost, proto ihned zvážněl a zeptal se: „Něco se děje?“

Aiko přikývla. „Mořští démoni… zase zaútočili. Tentokrát je to malý Ryu.“ Při těch slovech se rozvzlykala.

„Démoni,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou Kazue. „Pověry a nesmysly! Na Venuši vládnou Bauhauští psi, je tu nespočet Citadel Černé legie a několik základen Kapitolu, v mořích plavou ryby a krakatice velké jako vesmírná loď, ale démoni…“ pochybovačně si odfrkl. „Víš, kde chlapce našli?“

Aiko se už uklidnila a otírala si oči a tváře. „Pojď za mnou.“

Kazue křikl na dva opodál stojící výrostky, ať jeho úlovek odnesou Nakada-sanovi, vesnickému itamae, ať ho očistí, roztřídí a uloží. Sám se rozeběhl za Aiko, která už kolem skaliska, opracovaného do podoby mořského draka, utíkala na kamenitou pláž ležící za ním. Dohnal ji až na jejím konci, kde se zastavila a pátravě rozhlížela.

„Tam,“ ukázala na malou hromádku kamení, kterou navršila ráno.

Kazue na označeném místě poklekl a bedlivě prohlédl každičký kamínek. Voda mu při tom šplouchala kolem bosých nohou a máčela hrubé lněné kalhoty. Najednou se zamračil, sehnul se a něco zdvihl. Otáčel předmět mezi prsty, jedno obočí údivem pozdvižené. Položil si věc na dlaň a ukázal Aiko.

„Obyčejná přísavka,“ odtušila dívka. „Z chapadla nějaké velké olihně nebo chobotnice.“

„A to jim tak snadno odpadávají?“ zeptal se Kazue se znatelným sarkasmem v hlase. „A to vůbec nemluvím o tom, že by to musel být obr, nejméně sedm, osm metrů dlouhý; na takové tu u pobřeží asi nenarazíš.“

Potom si ale něčeho všiml, zúžily se mu oči a Aiko připadalo, že před ní stojí kočovný madžucuši, který vždy jednou za čas přijel do vesnice a předváděl své kejkle za misku rybí polévky. Kazue prsty uchopil vzduch nad přísavkou a pomalu ji zdvihl z natažené dlaně. Pak ruku obrátil, takže se mu přísavka vznášela asi dva palce nad sevřenými prsty. Zavrtěl hlavou, rozevřel prsty a přísavka mu spadla do dlaně levé ruky. Pravou si sáhl k pasu a z pouzdra vytáhl krátký nůž se širokou čepelí. Nařízl tuhou, gumovitou přísavku a z ní se vyřinula mléčně bílá tekutina a ve vzduchu byl cítit zápach syntetiky. Kazue zručně „maso“ přísavky stáhl a v dlani mu zůstalo něco, co nepatřilo živému tvorovi. Malá cívka, kroužek o průměru palce pevně omotaný tenoučkým drátkem. Jeho konec trčel na vzdálenost ukazováku do prostoru, a právě to umožnilo Kazuemu provádět svá „kouzla“.

„Žádný démon,“ řekl Kazue, „byl to nějaký stroj. A tohle vypadá přiliš lidsky na Černou legii, takže zbývá jediná megakorporace, která může mít ve smrti vašich dětí prsty. Kyborgové z Kybertroniku,“ to poslední slovo vyplivl jako příliš horké sousto.

„Musíme to říct otci,“ vydechla Aiko.

Kazue přikývl, pochyboval ale, že tato informace na starostově názoru cokoliv změní. Vesničané byli prostí lidé a ani všichni naráz by si nedokázali poradit byť s jediným oddílem vycvičených Chasseurů. Ty řeči o démonech byly nakonec vlastně pravdivé – na vesnici útočil někdo z jiného světa. Bohužel, tohoto útočníka nezaženou obětováním vepřové krve…

* * *

Starosta udeřil kalíškem rýžového vína o stůl takovou silou, až nápoj vyšplíchl. Vstal a rozčileně začal chodit po místnosti. Před ním klečeli Aiko s Kazuem, hlavy skloněné, mlčeli, jen se na sebe kradmo podívali. Starosta za chůze horečně přemýšlel. Nebyl to hloupý muž. Sice přivandrovalce neměl rád, ale dobře si uvědomoval, že mladík toho o světě mimo vesnici věděl víc než kdokoliv jiný. Kovový kroužek, který ležel na stole v rozlitém víně, byl z tohoto světa. A pokud Kazue tvrdil, že šlo o jedny z nepřátel Mishimy, bude nutné se jim postavit.

Ale kdo to udělá? Jak vyrozumněl z Kazuových slov, obyčejní rybáři nejsou pro tyto útočníky žádná hrozba. Mohl by požádat lenního pána z města Togó o pomoc, ale moc dobře věděl, jaké škody by vojenský oddíl v jeho osadě napáchal – vyjedli a vypili by veškeré zásoby, obtěžovali by ženy a dívky a tloukli mladé muže. A to všechno navíc jen v případě, že by lenní pán Okada uznal, že nevýznamná rybářská vesnice, kterých bylo po souostroví Graveton rozeseto několik stovek, si takovou pomoc zaslouží.

Čím déle o celé věci přemýšlel, tím jasněji mu vycházelo, že chce-li zachránit svou vesnici, bude muset překonat vlastní ego.

Kousl se do spodního rtu, ještě několikrát přešel sem a tam po místnosti a nakonec se zastavil před Kazuem. Odkašlal si a pomalu se zeptal, bylo znát, že mu slova nejdou z úst snadno:

„Eh…ty už jsi se s tímto nepřítelem utkal?“

„S kyborgy? Zajisté,“ pokýval Kazue. „Nikdy jsme sice nebojovali na moři, takže s ponorkou ne, ale myslím, že to bude spíš výzkumný než válečný stroj.“

„Dobrá… a dokázal bys… nás jí zbavit?“

Daifu…?“ kníkla překvapeně Aiko a vytřeštila oči. Dívala se střídavě na svého otce a na Kazua.

Starosta ji ignoroval a s naléhavostí v hlase zopakoval: „Dokázal?“

Kazue dlouho nepřemýšlel, přikývl a řekl: „Pokusím se o to. To je to nejmenší, co mohu pro tuto osadu udělat a jak se odvděčit za přijetí ztraceného poutníka v dobách, kdy jsem se stal Róninem. A získat zpět alespoň malý kousek cti.“

Při těch slovech se Aiko odvrátila, z otevřených rtů jí uniklo zavzlykání a ona utekla z domu. Oba muži se na sebe podívali, krátce přikývli na znamení, že dohoda platí, hovor je u konce a dalších řečí není třeba. Pak Kazue vyběhl za Aiko. Dohonil ji až u posledních stavení nad okrajem útesu.

Stála tam, hleděla na moře a bezmyšlenkovitě navíjela konečky vlasů na prst. Když Kazue přišel, neřekla ani slovo.

„Aiko…“ promluvil mladík.

„Od první chvíle jsem věděla, že k něčemu takovému dojde,“ řekla pomalu a tiše. „Žraloci, piráti, nebo mořští démoni, věděla jsem, že se něco objeví… něco, kdy všem, a hlavně mému otci, dokážeš, jak moc se v tobě mílí. Že nejsi zbabělec a máš v sobě více cti, než celá vesnice dohromady…“

Odmlčela se, vzdychla, obrátila se na Kazua a vzala ho za ruce. „Slib mi ale, že nezemřeš.“

„Já…“ zaváhal Kazue.

„Slib mi to!“

„Pokusím se. Chtěl bych s tebou prožít ještě mnoho dní, ale vůbec netuším, s čím se to vlastně utkám. Jedno vím ale jistě – pokud se tomu nepostavím teď já, nebude ve vesnici už nikdy bezpečno. Pro tebe ani ostatní.“

Dívka mu stiskla ruce, pak ho pevně objala. Cítil, jak mu její slzy stékají na hruď. Potom se otočila a bez jediného slova, či ohlédnutí odešla.

* * *

Kazue došel k prosté chýši na konci vesnice. Byla to téměř ruina s potrhaným rýžovým papírem v oknech a několika dírami ve zdech. Uvnitř byla jen prostá rákosová rohož, na ní dřevěný podhlavník a zmuchlaná přikrývka, v opačném rohu stál nízký stolek s deskou začernalou rybí krví, na něm miska na rýži. Až nepatřičně ve srovnání s tím pak působila mohutná okovaná truhlice se složitým zámkem.

Kazue k ní poklekl a zdvihl těžké víko. Úhledně poskládaná, zabalená do hedvábného plátna, v ní ležela jeho stará samurajská zbroj. Pohled na ni mu připomněl všechno to, co zažil ve službě pánovi Sasašimu. Kazue ale vzpomínky rychle zahnal a soustředil se na přítomnost. Zbroj sice poskytovala dobrou ochranu, ale v moři by mu její váha byla jen na obtíž. Sáhl proto pouze po dvojici mečů položených na ní. Pomalu, s takřka nábožnou úctou, odmotal pruh hedvábného sukna. Uchopil větší katanu jednou rukou za kůží omotaný jílec, druhou za lakovanou, dřevěnou pochvu a jediným plynulým pohybem meč tasil. Jeho povrch byl tak vyleštěný, že i v mizerném světle, které v chatrči panovalo, v něm Kazue jasně viděl svůj odraz.

Zasunul meč zpět a za kožené poutko u hrdla pochvy si ho pověsil na levé rameno. Rychle překontroloval i kratší meč a zasunul ho za opasek. Truhlu znovu zavřel a zamkl a vydal se do přístaviště pod vesnicí.

Na konci mola stála hrubá konstrukce jednoduchého dřevěného jeřábu, kterým se vždy jednou za měsíc zdvihaly palety s nasolenými a uzenými plody moře na palubu lodí lenního pána. Kazue po ní mrštně vyšplhal až do nejvyššího bodu ohnutého ramene, kde si přidřepl a znehybněl. Bez pohnutí snášel palčivé slunce, v této pozici spal, jedl, když mu vesničtí chlapci donesli misku rýže nebo nudlí, a stále pozoroval moře.

* * *

Byl to už třináctý den, který Kazue trávil na rameni jeřábu. Za tu dobu spatřil skryté plavidlo nepřítele pětkrát. Vzdor svému mládí měl ale dostatek zkušeností na to, aby se na něj bezhlavě vrhl. Trpělivě vyčkával a snažil se o jednání kyborgů zjistit co nejvíc. Připlouvali vždy třetí den a drželi se dál od mola, mimo Kazuův dosah. Dnes ale bylo vše jinak.

Ponorka připlula hned druhý den po své minulé návštěvě a zamířila si to rovnou mezi kůly mola. Zblízka a výšky si ji Kazue mohl poprvé pořádně prohlédnout a musel uznat, že inženýři Kybertroniku byli skutečná špička; plavidlo bylo k nerozeznání od krakatic obývajících hlubiny oceánu. Tělo měřilo bezmála osm metrů, za ním se komíhal trs stejně dlouhých chapadel, každé z nich bylo široké jako lidský trup. Ještě dál pak sahala dvojice tenčích bičovitých chapadel, jejichž daktyly – koncová rozšíření byla velká jako okenice vesnických domů.

Ponorka se k molu přiblížila z levé strany a začala ho podplouvat. To byl ten okamžik, na který Kazue čekal. Jakmile se příď plavidla začala objevovat pod pravým okrajem mola, napřímil se, lehce zhoupl v kolenou, odrazil a obloukem se vrhl do moře vlevo od ponorky. Ve vzduchu si z ramene strhl pochvu s mečem, natáhl ruce a jilcem napřed zmizel pod hladinou.

Kazue se ve vodě prohnul a vytrhl meč z pochvy. Stroj proplouvající necelý metr vpravo od něj na jeho přítomnost okamžitě zareagoval a změnil kurs. Kyborgové ho zřejmě chtěli trupem ponorky přimáčknout ke dnu a utopit, vířící chapadla ale stroji dávala příliš vysokou rychlost na takový manévr. Kazueho právě míjelo okno stylizované jako oko hlavonožce, skrz něj viděl mladík v přízračném nazelenalém svitu přístrojů pokřivenou tvář jednoho člena posádky, který zíral střídavě na něj a na ovládací pult před sebou.

Najednou Kazue ucítil palčivou bolest v pravé noze. Jedno z dlouhých chapadel se ohnulo vpřed a jeho plochý konec se ovinul kolem mladíkovy nohy. Miliony chirurgických jehel se zabodly do svalů a Kazue cítil, jak z něj některé vysávají krev, zatímco jiné do něj pumpují neznámé experimentální tekutiny Kybertronických vědců. Ztráta krve spolu s koktejlem chemikálií, který zaplavoval jeho tělo, hrozily, že Kazue brzy ztratí vědomí. Chapadlo ho také drželo pevně a on bude brzy potřebovat vyplavat nad hladinu a nadechnout se. S rudými mžitkami před očima proto uchopil meč do obou rukou a vší silou ťal do té nejtenčí části chapadla, místa, kde se na něj zakončení napojovalo.

Meč projel vodou a kovem stejně snadno jako papírem. Z chapadla se vyřinula tatáž mléčně bílá tekutina jako z přísavky… Kazuovi připadalo, že to se stalo strašně dávno…, objevilo se několik zkratových záblesků a sevření na jeho noze povolilo. Daktylus klesl ke dnu a z ran na noze začala v nitkách unikat krev a podezřelá černozelená kapalina. Kazue několika mocnými tempy vyplul na hladinu, dvakrát se zhluboka nadechl a znovu se ponořil. Nic nedbal pálivé bolesti v noze, ani malátnosti, která se mu šířila celým tělem.

Při potápění se otočil čelem vzad, takže ponorka byla teď přímo před ním ve vzdálenosti nějakých deseti metrů. Kazue se pokusil o tempo nohama, ale bolestí málem pod vodou vykřikl. Zabral tedy rukama a nohama jen tak pokopával. Znovu se přiblížil k oknu plavidla, spojil ruce na jílci meče, pokrčil je a zapřel si zbraň v levém podpaží. S největším vypětím skrčil nohy a odrazil se jimi. I pod vodou cítil, jak mu na čele vyrážejí krůpěje potu. Poslední metr dělící ho od plavidla překonal s takovou energií, že hrot meče prorazil tvrzené sklo okna a celá více než metr dlouhá čepel pronikla do vnitřku stroje. Přitom také proťala lebku Chasseura, který znehybněl nad ovládacím pultem.Mish2

Kazue se koleny opřel o trup ponorky, otočil mečem ve skle a vytrhl ho ven. Mrtvý Chasseur zevnitř vrazil do praskajícího okna a zhroutil se na přístrojovou desku, kterou začala zalévat voda pronikající do stroje stále rostoucí dírou ve skle. Setrvačnost pohybu, kterým Kazue osvobodil svou čepel, ho odlepila od plavidla, on stoupal k hladině a svět kolem se propadal do temnoty…

* * *

Když moře vyplavilo bezvládné tělo na tu samou pláž, na které před takřka čtrnácti dny bylo nalezeno tělo mrtvého chlapce, už tam čekal zástup vesničanů. Kovář Mikobe a jeho pomocník vběhli do vody a vytáhli mladíka na kamení, kde klečela plačící Aiko. Dívka si položila Kazueho hlavu do klína a její vzlykot přešel v usedavý pláč. Jak se předklonila, její vlasy se otřely o mladíkovo čelo. Kazue pootevřel oči a posledním dechem zašeptal: „Sice nejsem zbabělec, ale jsem… lhář… promiň…“

 

Text:  Jakub „Zion“ Hejda

Ilustrace: Jakub „Kubamrtvola“ Novotný

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

EnglishDeutschPolskiEspañol
Kalendář akcí